5S – Pavlína Louženská – máma moderní módy a modního marketingu, mohu-li tak napsat

Pavlína Louženská. Foto: Marie Claire/W2Atelier

Donedávna markeťačka pro H1.cz, nezapomenutelná a nepřehlédnutelná pořadatelka Copycampu či nedávného setkání technologie a módy #fashiontechcz. Taky jeden z mála lidí, kvůli kterým na podobné akce překonám introvertní zábrany a rád tam chodím. Což dokáže málokdo a máloco.

Móda? 

 Je moje láska: za módní časopisy utrácím více než za jídlo, bot mám tolik, že to nemohu komukoliv přiznat a sním o tom, že budu jako Angela Ahrendts a Jenna Lyons v jednom. A od května je konečně móda i moje práce: v pondělí začínám rozdávat Radost v ZOOTu. Po letech spolupráce s mladými návrháři i Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend, se nemůžu dočkat, až si budu číst Business of Fashion nejen po večerech a víkendech. A jak společně změníme představu o tom, co znamená nakupovat módu online.

Marketing? 

Mám vystudovanou literaturu. Naučila mě vyprávět příběhy. A hledat je ve všem, co dělám. A marketing mi umožňuje příběhy vyprávět, tvořit a měnit. Vždycky budu neskutečně vděčná Davidovi Špinarovi, že mi dal šanci v Hájedničce začít a zazářit. Ty čtyři roky v agentuře mě naučily neskutečně moc: nejen o marketingu, ale i o sobě.

Muži? 

Na loňském ShopRoku bylo na pódiu jen 4 % holek, na prvním Webexpo 1,6 % a na Marketing Festivalu jich bylo jenom 18 %. Podle výzkumu z roku 2006 pracuje v technologiích jenom 29 % slečen a pokud jde o programátorky, je jich jen 12 %. Přála bych si, aby bylo vidět víc holek: ve vedoucích pozicích, na pódiu technologických konferencí i v médiích. #HolkyzMarketingu, co se nestydí říct, že mají ambice, koule i talent, aby změnily svět. A přála bych jim potkat muže, na které jsem měla štěstí já: ty, kteří mi byli oporou, mentory i rytíři v bílé zbroji, když se zrovna vůbec nic nedařilo. Protože bez nich bych dneska učila angličtinu v Brně.

Pavlína Louženská. Foto: Marek Sedlák

Mýty? 

Můj nejoblíbenější je o tom, že jsme s bráchou rozvádějící se manželé. Nebo dvojčata. A druhý, že abyste mohli dělat marketing, musíte ho mít vystudovaný.

Maminka? 

Moje máma vystudovala ve své době jako jediná slečna ČVUT, šéfovala už před třiceti lety programátorům a měla našlápnuto k tomu vymyslet Google. Ale potom jsem přišla já. Těžký porod znamenal, že jí hned zkraje v porodnici řekli, že by to se mnou měla vzdát. Odložit mě do Jedličkova ústavu a pořídit si jiné miminko. Máma se zakousla, táta si v osmdesátých letech vyjednal částečný úvazek a díky nim dneska nejenom chodím, ale i můžu vytvářet báječné věci. Takové příběhy mě naučily ignorovat větu „To by nešlo.“ Protože, když to se mnou nevzdala máma, tak to dneska nemůžu vzdát ani já.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Lucie Marková – Živel co vyrábí šperky a dělá do módy

lmŽivelná, nepřehlédnutelná, originální a nezastavitelná, Lucie Marková je k nalezení na www.luciemarkova.com, kde najdete právě a zejména šperky. Ale pokud budete chtít šaty, tak na tohle má ještě Fler a je možná dost škoda, že její tvorba není snáze dohledatelná.  Ale taky ji najdete za fashionspace.tv, kde ale spíš už jde o ohlédnutí za jedním projektem co momentálně spíš stojí.  

Šperky?

Když vy jste dort, šperk je třešnička. Jsou jako malé reflektory, co rozzáří osobnost. Když si vyberete ty, co se třpytí, budete se taky třpytit. Když se třpytit nechcete, je fajn si vybrat něco, co nějak souvisí s vaší osobností. Třeba teď jsou u mě na eshopu nejoblíbenější náhrdelníky s fotkou, kterou posílají sami zákazníci. Vytvářejí si tak vlastní originální šperky, co mají jen oni. Baví mě sledovat, jak jsme doopravdy každý originál a pro kolik lidí je důležité mít něco unikátního, co si sami vytvořili.

Móda?

Je pro mě architektura těla, papír, na který píšeme, kým jsme. Vždycky dáváme tím, jak vypadáme, naprosto jasně najevo, kdo jsme a kam kráčíme. Myslím, že je lepší toho využít, než to ignorovat.

Chlapi?

 Jako čokoláda, těžko se odolává:)

Internet?

Baví mě, co všechno se dá na síti najít a vytvořit. A baví mě móda na internetu. Kamenné obchody jsou prostě doba kamenná, nějakou dobu to fungovalo, ale je potřeba se posunout.

244-lm2

Inspirace?

Inspiruje mě obří humr na šatech Elsy Schiaparelli, návrhářky, co spolupracovala se Salvadorem Dalím. Chápu to jako smysl pro humry a toho se držím.  Přišla jsem na to, že co mě nezabije, to se o to pokusí později. Beru to jako inspiraci neopakovat chyby a brát věci s humrem. Toho se držím i když navrhuju.
Dlouho jsem například lepila perly stejným lepidlem jako Swarovski, ale vždycky přišel někdo, kdo na ně šlápnul nebo je nosil v peněžence a ony se tak nějak rozbily.Tak jsem přemýšlela, co s tím. Řekla jsem si, že by bylo fajn, aby se nerozlepovaly a požádala firmu, která vyrábí lepidlo na skafandry pro Nasa, aby mi poslala něco, čím to bude držet. Poslali. Dvacetkrát jsem na ně dupla a drží.
___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Andrej Babiš – Ano, jsem rozčarovaný.

Andreje Babiše je asi zbytečné představovat, aktuálně nepřehlédnutelná postava české politické scény. Jak se mu podaří splnit předsevzetí, sliby či veřejné (i neveřejné) cíle nechme stranou, to všechno ukáže čas. Já se hlavně přiznám, že když jsem ho oslovil s pěticí jedno slovních otázek pro 5S, tak jsem moc nedoufal v odpověď. Ale tady je. Andrej Babiš v pěti slovech a jedné fotografii.

Politika?

Politika v českém podání? Zatím to byla hlavně faleš, nesplněné sliby a ubíjející prázdné kecy. To neumím, proto se nepovažuju za politika.

Závist?

Bohužel častá vlastnost v našich zeměpisných šířkách. Jde o kombinaci vlastního neúspěchu a nenávisti vůči těm, kteří úspěšní jsou.

Povaha?

Pokud chceme mluvit o kladné povaze, tak k ní určitě patří inteligence, hlavně ta emoční. A k inteligenci by měla patřit i pokora.

Rozčarování?

Ano, jsem rozčarovaný. Z toho, jak funguje parlament, z toho, jaké komentáře a jakých lidí se dají dneska najít na sítích, jsem rozčarovaný z toho, jak se chovají někteří novináři a z toho, že svět funguje na principu povrchní mediální zkratky.

Bůh?

Věřím, jen někdy přemýšlím, proč není spravedlivej.

__________________________
5S aneb Pět Slov je pokus. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Martin Šalek – Může být Nemocnice na Bulovce sociální? Vypadá to, že ano

Martin Šalek je v sbírce zajímavých lidí další z kolonky „píárista“. Dlouhou dobu dělal PR pro Prahu 6, kde jsem ho asi nejspíš poznal poprvé. Pak přešel na Bulovku, které poskytuje nepřehlédnutelné zviditelnění. A k mému velkému pobavení a potěše se snaží Bulovku dostat dopředu na sociálních sítích. K čemuž jsem mu, přiznávám v uplynulých letech dal vydatné impulsy a stále dávám. Nejlépe u oběda a piva v restauraci. Tam se Instagram vysvětluje nejlíp. A taky čas od času v mailech, kde brzdím jeho snahy posílat maily hýřící barvičkami a vybavené alespoň šesti různými fonty.

Práce?

Začínám den tím, že končím ten předchozí. Sčítám a odčítám a překlápím do grafů různé bilance, které přes den nějak zaznamenaly naší komunikační aktivitu – ať už reakce na odeslanou tiskovou zprávu, průběh dne na webových stránkách nebo na sociálních sítích. K tomu doťukávám na tabletu pár statusů a odpovědi na reakce na sociálních sítích, kde se nemocnice snaží viditelně působit.

Je půlnoc a já sedím ve své oblíbené dejvické vinárně, kterou už víc než za vinárnu považuji za detašované pracoviště. Stalo se totiž jistou tradicí, že mě tu zdejší návštěvníci vídají sedět u stolku, od kterého se v ten pozdní čas vine spousta kabelů.

Den byl dlouhý a baterie všech těch nepostradatelných pomocníků každého mluvky – tabletu a mobilu – mají prostě kratší životnost než já. Potřebují dobít. Tohle vědomí nadřazenosti nad niklo-kadmiovými zásobárnami energie mi i přes pokročilou hodinu spolehlivě zvedá náladu. Hurá! Jedna nula pro člověka!

Ještě před odchodem do postele se vracím v hlavě k nápadům, které jsem plánoval provést během dne, co právě skončil. Nedostalo se téměř ani na jeden. Vzpomínám na bájnou větu Karla Čapka, že nejzbytečnější věcí na světě jsou včerejší noviny.

Kdyby to bylo na mně, změnil bych ji: Za nejzbytečnější věc na světě totiž už nějaký čas považuji zítřejší plán. Stejně bude všechno jinak. A tak si člověk čas od času musí nastavit zrcadlo, jestli to co dělá, dává smysl nebo jestli je potřeba něco změnit.

V naší branži ta otázka nezní „zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější“, ale zní „zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejukecanější.“ Trošku jsem teď hodil pokřivený pohled na profesi mluvčích, ale což, beztak si každý myslí, že je to jenom o mluvení. Opak je ovšem pravdou. Je to o fantazii. 95 procent času je totiž potřeba vymýšlet, co zbývajících 5 procent řeknete nebo uděláte…

Politika?

Považuji se za politického člověka. A ve své práci je logické, že chci-li něco pochopit až úplně na dřeň, musím chápat politiku, politiky, politickou realitu…A právě to poslední – politická realita – je něco, co jsem zatím nepochopil. Vím jedno, že jsem pochopil, že argument typu „změnila se politická realita“ je spojení, které bych ve veřejných dokumentech vyčernil asi stejně, jako osobní údaje.

A druhý děs „politické reality“ je „vzít něco na vědomí“.  Ve svém životě běžně každý musíme řešit jen dvě volby: Ano nebo ne. V politickém životě existuje i třetí cesta. Přestože latiníci rádi používají termín Non est ad astra mollis e terris via (tzn. není lehká cesta ze země ke hvězdám), volně přeloženo: Buď, anebo, třetí možnost neexistuje.

Přesto je braní na vědomí tak podivně populární a jeho praktický dopad nemá s reálným životem mnoho společného. Jasně, že v životě musíme mnoho věcí tzv. vzít na vědomí, ale to nic nemění na tom, že s tím buď souhlasíme nebo nesouhlasíme. Stejně tak se mnoho věcí děje bez naší účasti, opět to ale nic nemění na tom, že jsme pro nebo proti. Takže se stejně nakonec náš postoj pohybuje jen ve dvou variantách. Proto navrhuji, nic nebrat na vědomí, jsem-li při vědomí.

PR?

Pokora, trpělivost, korektnost. A hlavně všechno dělat jinak, nežli se od vás čeká! Školometská poučka navíc říká, že nejlepší PR je pravda. Proto nejlepší učitelé v tomto oboru jsou děti, které povětšinou reagují spontánně a bezprostředně. A řada jejich odpovědí jsou učebnicovými odpověďmi mluvčího a píáristy. A také se říká, že nejlepší píár je cílené píár. Osobně upřednostňuji cílení typu „když se kácí les, létají třísky“.

Jinými slovy mluvit se všemi a o všem. Ale úplně nejlepší definici PR jsem slyšel nedávno z ampliónu při čtvrt maratónském běhu: „…je to dobré pro vaše dobro!“ A v ten moment mi to všechno docvaklo…

Pravda?

V práci důležitá a doma ještě důležitější. A to je pravda nejpravdivější :O) Každopádně když někdo tvrdí, že „je to pravda“, vzpomenu si na kuriózní případ „citrónového zloděje“ z Pittsburghu, který ve dne a bez jakéhokoli maskování vyloupil dvě banky. Když jej během krátkého času na základě kamerových záznamů policie dopadla, byl svým zadržením dost překvapený a říkal: „Přece jsem si potřel obličej džusem!“

Trpěl totiž hluboce zavádějící představou, že pokud si potře tvář (a dokonce i oči) citronovou šťávou, stane se pro videokamery neviditelným. Pro nás zcela nesmyslná hypotéza se pro něho stala nevyvratitelnou pravdou. Lidé docházejí k neobjektivním a chybným závěrům, ale jejich neobjektivita jim zabraňuje si to uvědomit a připustit.

Paměť?

Co si nepamatuji, to se nestalo. Miluju selektivní schopnost paměti. Podporuje to tak naší fantazii. A jen díky fantazii mě mohlo potěšit, když si v mé kanceláři udělaly hnízdo včely a pořád tam poletovaly…prostě jako včely. Došlo mi, že to vůbec nevadí. Chápal jsem to totiž tak, že si mě vyhlédly, protože si myslely, že jsem stejně pilný jako ony. Na druhou stranu nevěřím lidem, kteří začínají větu: „…sice si to nepamatuji, ale je to určitě tak a tak…“ Proto si radši všechno pamatuji (nebo se alespoň snažím, aby to tak vypadalo) a hlava mě z toho zatím nebolí :O)

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Martin Lipert – Knihy jsou jen nástrojem k poznávání nepoznaného. Knihy jsou nejlepší zbraní na světě.

Martin Lipert patří k eReading.cz. K oběma patří to, že bojují za něco, co už vypadá jako na odchodu,  ještě než to přišlo. Martin věří v e-čtečky a už několik let se snaží jak e-čtečky, tak e-knihy, v Česku prosadit. Se svým způsobem obdivuhoudnou urputností a také s nesmazatelnou stopou.

Do historie se tak trochu zapsal například titulkem „Kindle je největším zlem pro eknihy v Česku“ ači „Velkodistribuce e-knihy nedává smysl, vydavatelé tratí peníze„. e-Reading čerstvě uvedl nové čtečky a možnost výpůjček e-knih a  já k tomu všemu musím dodat, že Martin má můj obdiv za vytrvalost i zanícení. A zaslouží si místo  v 5S. A taky popřát hodně štěstí.

Knihy?

Knihy jsou jen nástrojem k poznávání nepoznaného. Dodatečně může přijít vhod rozdělit obsahovou stránku na fikci a non-fikci. Zatímco fikce nás přivede do světa našich (nesplněných) snů a představ, tak non-fikce nám otevře dveře k vědění. Oba žánry báječně obohacují lidského ducha a tím i celou společnost. „Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj.“ Oscar Wilde.  

… Knihy jsou nejlepší zbraní na světě.

e-knihy?

Pouze jiná forma téhož.

Čtečky?

Následovník kamene,papyru, hliněných destiček, pergamenu a papíru. Po 3 letech budování trhu s e-knihami v ČR se již bavím, jak se někteří lidé s veškerou silou snaží shodit novou formu a všemožně argumentovat pro formu zavedenou (schválně jsem nepoužil „starou“).  Ve skrytu duše si občas vzpomenu, jak se banky snažily naučit své klienty vybírat peníze v bankomatech místo na přepážkách. Kolik lidí se asi čertilo, když přišel Guttenberg a předurčil tak zánik „krásných“ ručně psaných knih.

Restart?

Restart považuji za nejefektivnější nástroj pro zvrácení chybného procesu. Chyba může nastat jak ve čtečce, tak i v demokracii. V demokracii však bolí víc.

Zlo? 

… je lidská hloupost (i když by mnozí ode mne čekali něco jiného). Navážu-li na závorku v minulé větě, tak se důsledek již dostavil. Tento týden eReading.cz spustil výpůjčky e-knih, má to ale jeden podstatný technický háček pro čtenáře – musí používat hardware, který je podporuje (protože jinak výpůjčky prostě provozovat nelze). A to mě vrací ke službám českých firem poskytovaných českým čtenářům vs. nadnárodní řešení s nadnárodním myšlením a konáním (a moudří už vědí). 

Vrátím se však ke všeobecnému zlu – hlouposti. Obecně hloupost považuji za mor společnosti. Hloupost brzdí rozvoj a omezuje svobodu. V tomto ohledu považuji za velmi nebezpečné dvě věci. Za prvé české školství, které je v neuvěřitelně špatném stavu a nikdo z politiků nemá schopnosti (či vůli) s tímto něco dělat. A za druhé lidská lenost. Lidé začínají být neuvěřitelně pohodlní, nevyhledávají informace, nevzdělávají se. Výsledkem tohoto celého mixu je trestuhodná státní správa (a proč by nebyla, když jí lidé nekontrolují – nezajímají se), stagnace produktivity práce, nekonkurenční ekonomika, budoucí propad blahobytu. 

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Martin Lochmann, markeťák tělem i duší

Martina jsem poznal v Proximity, v době kdy mi přišlo vhodné naučit se něco zcela nového. A Martin (spolu s dalšími lidmi ze skvělé firmy) mě to naučil. Má můj obdiv. Třeba i proto, že ač Němec, žije už dost dlouho v Česku. A taky pro to co je, markeťák tělem i duší. Člověk s jasným názorem, který je schopný podat tak, že dokázal přesvědčit (většinou) i mě. A to se nestává příliš snadno.

Marketing?

Je konečně zase hodně napínavý, změnily se pravidla. Procházíme (nejen) finanční krizí a lidé si nejsou jisti, co bude do budoucna. Potřebují se bavit jinými zprávami, než jen dennodenními negativními kauzami a masírkou kolem ekonomické nejistoty. A konečně i čím dál tím více marketérů a představitelů firem pochopilo, že by měli nabídnout příběhy, které lidi baví a jsou pozitivní.

Ti co pochopili tento „zeitgeist“ vědí, že potřebují inovovat a být kreativní. Jsou si vědomi, že klasický model správné distribuce, vhodné cenotvorby, vývoje a zviditelnění jejich produktů už zdaleka nestačí k tomu, aby získali tu vzácnou pozitivní energii zákazníka. A vzhledem k technologickému vývoji komunikace (sociální sítě, online možnosti porovnávání, šíření zpráv a přístup k aktuálním, často dobře zpracovaným informací) ti odvážnější vědí, že musí riskovat a reagovat čím dál tím rychleji – občas v reálném čase. Aby přinesli právě tu žádanou a obdivovanou inovaci a inspiraci v oblasti toho, co by lidé mohli chtít, o čem a čím se chtějí bavit.

Z mého pohledu je to vynikající zpráva pro kreativní agentury, máme o čem přemýšlet a čím se bavit!

Domov?

Domov je Praha, kde žiju od roku 1996, s manželkou Tinou a synem Florianem, kde mám kamarády, dobré známé a své kolegy. Domov je ale taky Mnichov, kde mám rodiče a sestru. A když tam jsme všichni spolu, v bytě kde jsem vyrůstal, tak se cítím úplně nejvíc doma. Uvědomuji si, že čím dál tím více pro mě záleží, s kým jsem, než kde se nacházím, abych se cítil doma.

Podnikání?

Nechápu a vadí mi, že pojem podnikání a obzvlášť podnikatel, je často vnímáno jako nadávka. Pro mě podnikání znamená být aktivní. A také naplnění důležité části mého života. Koneckonců to také znamená velkou zodpovědnost.

Po mém příjezdu do Prahy mě překvapilo, jak málo jsem potkával mladé lidi, kteří podnikají. Ale naštěstí se to mění, celý obor okolo digitálu je daleko více „enterpreneural“ a tak se najednou potkávám s mladými profesionály, kteří jsou plní energie, nadšení a velice úspěšné podnikají v tomto fascinujícím oboru. Cítit tuto energii je úžasné.

Rodina?

Jsem naprosto přesvědčen, že až si jednou zhodnotím svůj život, bude rodina nejdůležitější v mém žebříčku. Chtěl bych trávit daleko více času s mojí rodinou, jak s manželkou a dětmi, tak s rodiči a sestrou. Nedaří se mi to zatím tak, jak bych si přál. A jenom doufám, že si to jednoho dne nebudu vyčítat.

Čeština?

Přiznávám, že to je tak trochu moje ostuda. Dodnes nechápu „i“ a „y“, spoustu dalších věcí a píšu tak špatně, že občas jsou moje texty až nepochopitelné. Mám zakotvenou němčinu jako výchozí bod a nedaří se ji úplně vypnout. Co mě ale hodně překvapuje, je ten obrovský rozdíl mezi mluvenou řečí a spisovnou češtinou.

Zdaleka ne všichni, ale přesto bych řekl většina lidí, které potkávám, mluví hrozně omezeným a občas až vulgárním jazykem. V porovnání s tou krásnou spisovnou češtinou, která ve mě v podání některých českých spisovatelů vzbuzuje fantazii, melancholii a snění, je to smutné. Mělo by se s tím něco udělat. Vidím tu velkou zodpovědnost státu a školského systému, protože já asi nebudu tím správným iniciátorem …

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Jan Beer, spisovatel, kriminálník, novinář, Býk …

Honzu Beera jsem poznal dávno. Tak dávno, že už je skoro k nepamatování, protože to ještě vládl socialismus a revoluce byla v nedohlednu. Je nezapomenutelný, velmi osobitým způsobem. Právě po revoluci se namočil do čehosi co ho přivedlo do kriminálu. Chvilku byl přísedícím Městského soudu v Praze, má za sebou několik knih. A možná je „tak trochu“ blázen. Ale možná je to dáno tím, že je narozen ve znamení Býka. A to leccos znamená. Třeba to, že se jednou opravdu stane tím co moc chce, tedy soudcem.

Kriminál?

Znám jako své boty. Vždyť jsem v něm prožil nejkrásnější léta svého života – vlastně skoro celé dospívání, dá-li se říci, že dospělým se stává člověk až okolo třicítky. V kriminále jsem žil od svých 19 let do 26 roků. Celkem 6 let, 5 měsíců, 29 dnů a 6 hodin.

O tom, že pýcha předchází pád se dá nejen číst, ono se to dá i prožít, říkám si s odstupem, když si vzpomenu na chvíli, kdy jsem si jezdíval na sacher dort a vídeňskou kávu do vídeňského hotelu Sacher z Prahy taxíkem za peníze, které rozhodně nebyly moje…

A dnes se ten promarněný čas snažím dohnat a napravit. Školu, ve které pracuji jako ředitel, jsem založil právě v kriminále! Kde jinde, než v prostředí, které znám jako své boty? (www.soujirice.cz)

Soudce?

Tak to je zatím vize. Možná se jím nestanu a možná jím budu.

První rok práv jsem absolvoval na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva v pražské Michli. Pak jsem zjistil, že sice dávají magisterský diplom ze studijního oboru Právo, ale z ukrajinské vysoké školy se sídlem v Užgorodu, který v Evropské unii zajímá kohokoliv jako mrtvého zimník.

Tak jsem si první rok zopáknul na Masarykově univerzitě v Brně, kde jsem se posunul dokonce do II. ročníku. Denní studium ale nelze dělat ve 40, to je příliš vyčerpávající.

Zběhl jsem tedy na Fakultu práva Janka Jesenského do Sládkovičova, kde jsem čekal, že mi uznají zkoušky a budu pokračovat ve III. ročníku externím způsobem. Kdo chce víc, nemá nic, platí. Zkoušky uznaly, ale do vyššího ročníku jsem zařazen nebyl.

Prvním krokem k tomu, abych se soudcem mohl stát, je absolvovat Práva. Dělám je vlastně několik let a mám pocit, že jsem stále na místě. Tak snad se konečně pohnu!

Spisovatel?

To slovo mi přijde příliš silné.

Copak o sobě může člověk říct, že je spisovatel, když ho nikdo nezná a jeho knihy se prodávají ve třítisícových nákladech? Stejně, jako mi přijde blbé, když se někdo, koho nikdo nezná, představuje jako herec…

Řekl bych, že jsem spíše autor.

Takový neznámý vojín – možná zatím, možná na věky.

Z posledních děl, která jsem napsal, mohu vřele doporučit „Kuchařku pro singl domácnost“ nebo „Kuchařku pro psí miláčky“. V některých domácnostech, kde samotu pomáhá rozhánět z  nejrůznějších důvodů čtyřnohý mazlíček, mohou jistě nalézt místo tituly oba dva!

Dolly?

Myslíš Dolly Buster? Svým způsobem podnájemnice.

Když byly historicky první volby do Evropského parlamentu v České republice, kandidovala za NEI a já pracoval na její kampani, která vlastně byla od začátku do konce mým nápadem, bylo potřeba, aby měla někde trvalé bydliště. Tak jsme se domluvili a má jej od té do doby v Čechách u mě doma.

A jinak?

Řekl bych, že to je perfektní kamarádka. Vždycky, když se vidíme, máme si o čem povídat. Rád s ní chodím na thajské masáže. Nedávno jsme byli na nákupech ve Vídni, kde tančí v rakouské obdobě soutěže Star dance.

A vždycky, když za ní jedu, snažím se jí přivézt něco dobrého na zub, co má ráda a co v Německu nebo v Rakousku nemají. Co třeba? Rakvičky, laskonky.. To jsou opravdu speciality ryze českých cukráren!

Pokrytectví?

Absolutně zbytečná lidská vlastnost.

Sám si v zásadě dělám, co uznám za vhodné a snažím se obklopovat stejným druhem lidí. Jediným mantinelem je soukromí druhého, to fakt nerad narušuju!

Přetvářku však fakt nemusím.

Každý jsme nějaký a pokud někomu vadí, jaký jsem, ať se se mnou nebaví. Já to dělám úplně stejně a myslím, že tak to je prostě fajn a v pohodě.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Marek Prchal je … prostě tak trochu šílený

Legendární postavička hodící se do komiksu, tedy pokud by někdo komiks tohoto rozměru zvládl. Nenápadný človíček, kterého by si nikdo nevšiml ani v davu bavícím se na palubě Titanicu. Havárii velkolodi by ale nejspíš dokázal proměnit v největší reklamní událost roku. Těžko říct co ho pohání, ale Marek je jedním z nejšílenějších „markeťáků“, které jsem kdy poznal. A poznal jsem jich hodně.

Úlet?

Tohle by mi šlo. I když to není přesný výraz. Když se řekne úlet, představím si, že se na akci líbám s cizí holkou. Ale vzhledem k tomu, že pět let nepiju a nikam nechodím, tak tenhle pojem vymizel. Máš jistě na mysli úlet jako práci. Někoho pobavit, nebo na chvíli zabavit tím, že mu způsobíme šok.

Dělám reklamu, takže nejlepší je podle mě tištěný inzerát v časáku. Máš ho přečtený za půl vteřiny a když je hezký, můžeš se nad ním chvíli zastavit a obdivovat krásu, nebo že je dobře udělaný. A úlet znamená, že si lidi řeknou „Ty vole!“, „Hustý!“, „Dobře voni!“ a tak podobně. Jak se to dělá. Dělá se to normálně. Nejdřív musíte asi tak pět až deset let sledovat média. Nebo si to udělejte jak chcete, ale musíte být schopný vymyslet titulek, nad kterým lidi přestanou přemýšlet. To je asi tak hlavní fór. Donutit lidi, aby zapomněli na to, kdo jsou, co dělají. Pak už si s nimi chvilku můžete dělat, co chcete, ale nesmíte to víte co. Nesmíte to udělat blbě. Hraje se o každou vteřinu. Když je otrávíte, tak se na vás naštvou a mají pocit, že se nechali oblbnout. Tenhle pocit ustojíte jen když je to, na co koukají, tak neodolatelné, že vám ještě rádi přiznají, že jste je oblbli.

Úlet znamená, že musíte zvolit ten správný poměr mezi tím, co lidé čekají a něčím novým. Stanovit tento poměr obnáší, že to buď máte od Boha, nebo vydřený. Já to mám vydřený, takže to není úplně stoprocentní. Hlavně je nutné přemýšlet. Konzultovat je skoro k ničemu. Vy sami musíte mít jistotu, ke které dojdete tak, že uvážíte všechny potřebné věci, nebo prostě máte koule. Tahle volba správného poměru mezi šokem a tím, co lidé znají a případně mají rádi, z vás pak dělá špičkového kreativního ředitele. Za kterého já se nepovažuju, aby zase nevznikl rozšířený omyl, že si jedu nějakej egotrip. Nejedu. Jen chci být vidět, aby mě oslovovali lidé s prací. Každý viděl Mlčení jehňátek, kde doktor Lecter vysvětluje, jak se rodí touha – touha se rodí, když něco opakovaně vidíme.

Jinak já jsem klidnej člověk, můj vrchol je, že někdy v pět hodin přijdu domů, vezmu si domácí kalhoty z Marks and Spencer, píšu si anebo čtu. Knihy si nakupuju do zásoby, teď jsem objevil knihkupectví Univerzity Karlovy v Celetné. Jedu buď detektivky, nebo knihy o fyzice, případně matematice. Jsem sériový čtenář, takže jak se mi autor zalíbí, nakupuju pak všechno od něj. Jediná výjimka jsou povídky, který ze srdce nesnáším – nikdy nevíte, kdy skončej.

Reklama?

Někdy v roce 2000 jsem někde našel ročenku Strategie Deset let české reklamy. Byly tam příběhy zakladatelů českých agentur, tedy Marka Šebesťáka, Josefa Havelky, Jiřího Kratěny a tak dále. Chtěl jsem být jako Šebesťák. Jeho příběh je nejvíc. Setkali jsme se pak dvakrát nad prací pro Opencard, ještě než to byl průser, a zjistil jsem, že můžu být sám sebou. Třeba mě čekají jiný vrcholy, než jaký zažil on. I když jednu z nejlepších agentur v Česku zřejmě nevybuduju, musel bych chodit každý den na celý den, večery a víkendy do stejné práce – a to já nedávám. V té době jsem měl velkou touhu, že vymyslím televizní spot. Připadalo mi to jako nejvyšší vrchol. Pak se mi povedlo párkrát dostat se na titulní stranu novin s projektem, na kterém jsem se podílel, a řeknu vám, taky to není špatný.

Reklama je krásná věc, zkoušíte si pár slovy a fotkou nebo spotem pohrát si na chvilku s pozorností a pocity lidí. Málokdo to umí. Lidi reklamu nesnáší, protože většina z ní je úplně blbá, drzá, narušuje jejich civění na oblíbený pořad v televizi. Kupodivu nejlépe fungují právě nejblbější reklamy. Ale podle mě éra televizní reklamy je na ústupu. Dva tisíce peoplemetrů v Česku – a ty lidi nikdo neviděl. Nemožnost měřit. Roztříštěnost – já mám už léta sto kanálu, sleduji dva. Mladí lidí na televizní reklamu nekoukají. A tak dále. Nicméně stejně se nás bude držet ještě nejméně pět let, protože televize je prostě masové médium.

Jestli bych měl z hlavy vyjmenovat své oblíbené reklamy, tak:

Kreativita?

Já to dělám tak, že si načtu nejdřív klienta na osobní schůzce – nikoliv v prostředí agentury (kde se chová jako klient), ale prostě někde jako člověka, jdu s ním třeba na jídlo. To je podle mě úplně zásadní. Bavím se s ním o tom, jak jeho projekt začal. Snažím se ani nic moc nevymýšlet, což jde ztuha, protože mě věci napadají hned a je to na mně vidět – to je můj zásadní problém. Pokud někdy ukončím první schůzku bez toho, aniž bych rovnou řekl „mám takový nápad…“, tak to bude velký skok pro lidstvo.

Pak si načtu brief. Kouknu se, kolik utrácí konkurence a jaký je nejlepší realizovaný projekt. Pak buď sedím s kamarádem a vymýšlíme, nebo se jdu projít. Naprosto základní je pro mě svoboda odpoledne se sebrat a jít ven. Nové podněty, vůně. Při tom probíhá nějaký proces, o kterém já nic nevím, ale většinou druhý nebo třetí den mě to, při nějakém náhodném rozhovoru, kdy se s někým bavím o tom, co dělám, napadne. A je to. Samozřejmě horší je, když jsem podepsal NDA, což jsem teď podepsal skoro na všechno.

Pak to dělám tak, že sednu a začnu psát dokument. Dokument je vždycky příloha k prezentaci. Začínám třeba psaním nějakých kusů textu do obyčejného texťáku bez úpravy. Kdybych měl spouštět Word, připadalo by mi, že se hned očekává nějaký velký významný super text, takže na to kašlu. Píšu kousky a pak opět v tom obyčejném texťáku si udělám strukturu dokumentu – to jakmile máte, máte všechno. Napíšu první větu a jedu, lepím k sobě věci a většinou mě takhle vlastně při nějakém třetím jetí napadají ty pravé věci. Víc už to netuním. Samozřejmě, pak když to odešlu, tak asi ještě hodinu si to prohlížím v odeslané poště a kochám se. Pokud to odesílám. Nejraději to prezentuju osobně, ale v případě dokumentu je to jedno.

Když se z toho musí udělat prezentace, tak je to zase den dva v absolutním jinde. Nejlepší je, pokud ji udělá někdo za vás – druhý pohled hodně zabírá. Taky je fajn zahrnout tam analýzu rizik a jak je řešíme – vezmete divákům vítr z plachet.

K tý kreativitě – každý si musí najít svůj postup, sobě na míru, jak se dostat k dobrým nápadům. Jestli prohlížením zahraničních reklamních booků a časáků, chlastem, drogama, sportem, fitkem, procházkou, meditací, je to jedno.

Klíčové je, představit si, co má prožívat příjemce reklamy. Já to dělám tak, že se pozoruju, když se rozhodnu si něco koupit, ať na to mám či nemám. Nebo pokud mám, tak si to jdu koupit a pak se pozoruju. Snažím se pak stejný pocit vyvolat v cílové skupině. Není to žádná věda, ale zadarmo to není. Nejste normální člověk, takže musíte znát i normální lidi, pro které to děláte. Jestli děláte pro lidi ve věku 13-19, měli byste se s nimi občas vidět. Jestli pro třicátníky, musíte se setkat s někým, koho ideálně málo znáte, a poznat ho. A tak dále. Takže pak se snažíte propojit ty požadované emoce s tím, jak znáte cílovou skupinu. Od toho, co by bavilo mně, odečtu tak 60-80 %, protože to by nikdo nedal. I když mám takových pár konceptů schovaných v Google Docs. Výhoda – nesnáším hledání souborů. Doporučuju vždy používat Google Docs, i pro připomínkování, sdílení a tak.

Když to máte vymyšlené, tak je pak otázkou, kdo to bude prodávat. Podle mých zkušeností je nejlepší, když kreativec prodá klientovi jeho sen a pak nastoupí obchoďák. Kreativec i account jsou postavičky s přesně daným oblékáním a vystupováním. Pak má klient ten správný pocit, že jedná s tou pravou agenturou. Kreativec je prostě módně nebo šíleně oblečený šílenec (většinou nic není vzdálenější pravdě), obchodník je striktní, i když příjemný, a jako obchodník také vypadá. Chová se seriózně (opět dost daleko od pravdy), ale společně sehrají obrovský divadlo a je to tam, přátelé.

Bába?

Do dneška mi chodí na mail k YouTube účtu nenávistné reakce na tohle video. Chodí jich tak pět týdně. Dva roky. Tehdy se nám povedlo mít pozitivní i negativní reakce skoro přesně 50:50. Jakmile tohle jednou máte, tak máte zaděláno na mediální událost. Pokud obětujete veškerý čas a visíte na Facebooku, mailu a telefonu. Zrovna včera jsem si projížděl, co řekla Martička Issová o Bábě na iDnesu. Ani já nejsem spokojený s kroky vlády, ale podle mě máme standardní demokracii. Naprosto standardní. Bylo to vzrušující, jen je škoda, že umělci nenatočili druhý díl. Video se totiž profláklo měsíc před termínem (mělo vylézt týden před volbami do Poslanecké sněmovny), takže jsme tehdy museli spustit kampaň do hodiny. To byla velká škola. Ukecávali jsme umělce, ať udělají dvojku, měli jsme naprosto boží scénáře – každej se mohl přetrhnout, aby si mohl napsat koncept dvojky – a nic. Mělo pocit, že udělali dost. Takže doporučuju, nespolupracujte s umělci. Jsou nevypočitatelní.

Humor?

Jak praví Lukáš Plíhal, humor je určitá součást mého života.

Skoro všechno vtipného, co jsem kdy řekl nebo udělal, jsem odkoukal. Nicméně když začnete odkoukávat, tak pak jednoho dne vymyslíte něco vlastního. Odkoukávání je dost zásadní věc. Neumím třeba být milý na lidi, když mám pocit, že se mi děje nějaký příkoří, např. v restauraci. Ale už jsem pár věcí odkoukal.

Co se týče filmů, tak o pár dost vtipných filmech jsem napsal takové pojednání – http://www.krausmagazin.cz/2012/3/12/clanky/smrt-laskavemu-humoru/

A jinak odkoukávám furt. Nicméně jsem už starej. Jedu devadesátkový věci a připadám si, že je mi zase 25. Ale bohužel. I když, já jsem taky byl pěknej debil. Teď je to aspoň jakž takž.

Foto: Sandra Kisić

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Michelle Losekoot aneb Růžová Panda

Michelle jsem poznal na školení Facebooku. O mnoho později jsem objevil, že píše skvělý blog s názvem A pak přišla panda. A byla růžová a má zábavný účet na Twitteru (@Michelle_LSKT). A pokud ji ještě neznáte, je váš svět možná o hodně chudší. Jaká je Růžová Panda?

Panda?

Panda je agresivní zvíře, které dokáže zabít člověka jedním máchnutím tlapy. Přesto ji všichni máme zafixovanou jako milého medvídka. Růžovou nikdo nemáme rád, protože si ji spojujeme s blbýma blondýnama. O tom je přesně můj blog. O tom, že pandy zabíjejí a růžová je krásná barva. O předsudcích a nahlížení na svět ve stereotypech. Svět je takový, jaký ho chceme vidět a jak si ho postavíme.

Založila jsem Pandu původně pro svou rodinu, která žije 150km daleko. Chtěla jsem, aby věděli, jak se mám a co se mi honí hlavou.  Pak se to nějak zvrhlo. Zjistila jsem, že spíš než mojí rodinu to zajímá jiné lidi a že jich není málo. Vytvořila se kolem ní skupina neuvěřitelně milých a optimistických lidí, kteří mi píšou mejly a komentáře a sdílí jejich poznatky. Panda je úžasná, fakt mě těší. I když vím, že by se dala dělat lépe, že občas napíšu příspěvky za deset minut v tramvaji nebo ráno u kafe, že ignoruju pravidla stylistiky a gramatiky, jako třeba v téhle větě… Taková Panda prostě je. Hravá a neuhlazená.

Práce?

Miluju práci. Nedokážu mít jen jednu, většinou mám jednu hlavní a nějaké další úvazky či projekty kolem, včetně studia vysoké. Na plný úvazek pracuju v Martinusu, který mne nabíjí a učí každý den něco nového. Do toho občas něco školím, občas někomu pomohu s PR, mám firmu na interiérový textil a…. myslím, že mojí druhou full-time prací je můj společenský život. Myslím si, že každý člověk by měl mít vedle hlavního výdělku nějaký projekt, který dělá z dobré vůle a víry zdarma, prostě jen tak, pro nějaké všeobecné dobro. Toho se snažím vždy držet přednostně.

Pes?

Bylo to první, co jsem udělala, když jsem se přestěhovala od rodičů. Bylo to znamení jakési dospělosti a také přání  nebýt doma pořád sama. Jsme se Simbou jedno tělo jedna duše. Všichni kolem mě si na ni zvykli a respektují, že se mnou chodí na návštěvy, spí v posteli, sedí s námi u stolu a všechny neustále oslintává. Mám jí pět let a konečně jsem poznala,co to znamená „jaký pán, takový pes“. My jsme jak přes kopírák.

PR?

Mě dost baví. Ale asi ho neberu dost vážně. Momentálně ho mám jako koníček pro Knihoběžník, Naucmese.cz a pár dalších neziskových projektů. Podle mě PR není žádná disciplína ani pracovní pozice. Vůbec nechápu, co se na školách s PR studuje. PR je o tom, jestli umíte něco kloudného napsat a jestli jste people person. Samozřejmě za sebou musíte mít dobrý produkt, na což jsem měla vždycky štěstí.

Postel?

To je pro mě něco naprosto posvátného. Jsem v ní totiž hrozně málo, neodpočívám v ní a moc toho nenaspím, protože pořád někde lítám. A když už jsem doma, spí v ní často couchsurfaři, protože bychom se jinak nevešli. Sobotní ráno strávené v posteli s knížkou a psem, to je pro mě nejvyšší forma luxusu. Takže, Danieli, ano, pokud narážíš na to, že se mi v ní musí střídat mnoho lidí, tak máš pravdu. Dokonce se mi v ní střídá i mnoho zvířat. 🙂

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Jita Valerie Sagitarius dříve známá hlavně jako Splítková

Jita je prazvláštní stvoření, postavy malé, ducha velkého, živelná, psavá, posedlá scifi, povídkami i romány. Umí básnit, fotit a sochat. Psala pro Neviditelného psa, PubWeb.cz, Softwarové noviny, Lidovky, vydávala web FUTUROLOGIE a ještě stíhá vystavovat v galeriích. A pokud je Pragocon, Trpaslicon či Eroticon, najdete ji tam zcela určitě. A dnešní 5S? Bude asi jedno z nejdelších vůbec. Jak Jita říká: „..se přiznávám neuveřitelně ukecaná“.

Minulost?

Celkem dost lidí žije minulostí. Vzpomínají a vzpomínají, a pak naříkají, jak jim něco uniklo. Další minulost nenávidí, jiní by ji chtěli prožít znovu stejnou nebo jinou. A jelikož historie není exaktní věda, lidé mění co bylo jak se jim někdy zachce.

Já bych nic neměnila. Ale ani nechtěla prožít znovu. Představa, že opět musím absolvovat martýrium vzdělání. Zas přijdu o blízké lidi a v černých šatech jim ponesu kytky. Opět potkám lidi, co bych nejraděj nikdy nepotkala. Znovu zažívám podrazy, zklamání. Ne, tato představa se mi nelíbí. Já nežiju minulostí, i když v ní mám krásný věci na vzpomínání. Moje cesta spíš vede pořád do budoucna, nevracím se zpět. A to špatné, co se mi stalo, šílené tempo mého života nějak obrušuje, až do zmizení.

Čas od času se ovšem zastavím a udělám čáru a začínám znovu. Vloni jsem na úřadu, v patřičném oblečení a s kyticí v ruce, řekla své láskyplné „Ano“ a vybrala si variantu změna jména a uzavřela kapitolu Splítková. Znamenala desítky výstav, e-ziny Zélos, Universum, Futurologie, tisíce článků, dvě knihy, pořádání conů a přednášení. Byla jsem prostě pracovní robot a za tím je tečka. Ovšem netušila jsem, že mi to přinese různé komplikace. Například, dala jsem si na sociální síť svoji povídku a asi za hodinu mi přišel vzkaz: Sagitarius, kradeš! Tu povídku napsala Splítková. Toho člověka jsem ujistila a doufám i přesvědčila, že to jsem pořád já a kupodivu, jsem byla potěšená. Já vím, je to maličkost, ale autor je vždycky rád, když si lidi pamatují, co napsal.

Budoucnost?

Nemáme stroj času, tak nevím, co nás čeká. A pokud se Einstein a fyzici nemýlili a ono se nemýlili, tak stroj času nebudeme mít nikdy a nikdy nebudeme tušit, co nastane. Naštěstí, vždy dodávám.

Rozhodně nevěřím na scénáře konce světa a nevěřím ani na převzetí moci nad planetou a lidmi inteligentními roboty – nadlidmi. Nemám strach ze šedého slizu, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že jednou budeme mít v tělech opravující doktůrky – nanoroboty. Nemyslím si, že po vyčerpání ropy a vytěžení uhlí, nastane konec civilizace, prostě se přejde na jiné pohonné látky a zdroje energie. A jak bude asi vypadat svět? Uvidíme. Předpovědi jsou ošidné.

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog firmy British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé přání futurologa.

A moje budoucnost? Brzo představím nový webový projekt SciFant, doufám, že vydám další dvě knížky, které teď dopilovávám, a že zdárně dokončím i výstavní projekty, co plánuji s kamarády muzikanty.

Sci-fi?

Moje láska, můj osud. Táta sbíral Verneovky a obdivoval Ludvíka Součka, tím asi rozhodl o mém nadšení pro tento žánr. Mám ráda klasické sci-fi filmy a autory jako je Lem, Bradbury, Strugačtí, Vonnegut… no nemá cenu vyjmenovávat a o sci-fi nemá cenu mluvit, musí se číst, žít.

Jen snad poznamenám, že jedna z knih co teď dopisuju je cyberpunkový román na Faustovské téma a pracovním názvem – Kam chodí spát motýli. Román už dost dlouho upravuji a přepisuji, skoro to vypadá, že jsem se zhlédla v Bulgakovovi a jeho Mistru a Markétce – knihu psal celý život.

Neviditelnost?

Jako děti myslím dost toužíme po tom vlastnit čepičku či nápoj neviditelnosti. Ztratit se rodičům, ale přitom je vidět. Nechat se zavřít do hradu a tam strašit turisty.

Jsou situace, kdybychom se nejraděj neviděli.

Vojáci s nadějí očekávají, že vědci pro ně vymyslí kamufláž neviditelnosti.

Touto otázkou, ale asi narážíš na moji minulost, kdy jsem několik let dělala Neviditelného psa. Moje začátky a velká škola psaní. Bylo štěstí to zažít a přežít. Ráda vzpomínám.

Člověk?

Podle testů jsem 85% extrovert a k tomu se přiznávám neuvěřitelně ukecaná, čili jít se mnou ven je o nervy protože se začnu klidně bavit i s neznámými lidmi na ulici. Na sociálních sítích, plných spíše introvertů, to je někdy problém. Občas mi přijde dotaz typu – Proč jsi reagovala na můj příspěvek, když se neznáme? Odpovídám – protože jsme na sociální síti.

Lidi i ráda fotím. Zatím se mi nestalo, že by někdo reagoval nějak záporně. Když se zajímají proč, odpovídám, že je to do mého projektu Lidštiny.

Nejlepší focení je s dětmi a pouličními umělci. To je pak opravdový emoční zážitek. A je jedno kde fotím, jestli u nás nebo ve Francii. Lidi jsou totiž opravdu všude stejní.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.