5S – Marek Prchal je … prostě tak trochu šílený

Legendární postavička hodící se do komiksu, tedy pokud by někdo komiks tohoto rozměru zvládl. Nenápadný človíček, kterého by si nikdo nevšiml ani v davu bavícím se na palubě Titanicu. Havárii velkolodi by ale nejspíš dokázal proměnit v největší reklamní událost roku. Těžko říct co ho pohání, ale Marek je jedním z nejšílenějších „markeťáků“, které jsem kdy poznal. A poznal jsem jich hodně.

Úlet?

Tohle by mi šlo. I když to není přesný výraz. Když se řekne úlet, představím si, že se na akci líbám s cizí holkou. Ale vzhledem k tomu, že pět let nepiju a nikam nechodím, tak tenhle pojem vymizel. Máš jistě na mysli úlet jako práci. Někoho pobavit, nebo na chvíli zabavit tím, že mu způsobíme šok.

Dělám reklamu, takže nejlepší je podle mě tištěný inzerát v časáku. Máš ho přečtený za půl vteřiny a když je hezký, můžeš se nad ním chvíli zastavit a obdivovat krásu, nebo že je dobře udělaný. A úlet znamená, že si lidi řeknou „Ty vole!“, „Hustý!“, „Dobře voni!“ a tak podobně. Jak se to dělá. Dělá se to normálně. Nejdřív musíte asi tak pět až deset let sledovat média. Nebo si to udělejte jak chcete, ale musíte být schopný vymyslet titulek, nad kterým lidi přestanou přemýšlet. To je asi tak hlavní fór. Donutit lidi, aby zapomněli na to, kdo jsou, co dělají. Pak už si s nimi chvilku můžete dělat, co chcete, ale nesmíte to víte co. Nesmíte to udělat blbě. Hraje se o každou vteřinu. Když je otrávíte, tak se na vás naštvou a mají pocit, že se nechali oblbnout. Tenhle pocit ustojíte jen když je to, na co koukají, tak neodolatelné, že vám ještě rádi přiznají, že jste je oblbli.

Úlet znamená, že musíte zvolit ten správný poměr mezi tím, co lidé čekají a něčím novým. Stanovit tento poměr obnáší, že to buď máte od Boha, nebo vydřený. Já to mám vydřený, takže to není úplně stoprocentní. Hlavně je nutné přemýšlet. Konzultovat je skoro k ničemu. Vy sami musíte mít jistotu, ke které dojdete tak, že uvážíte všechny potřebné věci, nebo prostě máte koule. Tahle volba správného poměru mezi šokem a tím, co lidé znají a případně mají rádi, z vás pak dělá špičkového kreativního ředitele. Za kterého já se nepovažuju, aby zase nevznikl rozšířený omyl, že si jedu nějakej egotrip. Nejedu. Jen chci být vidět, aby mě oslovovali lidé s prací. Každý viděl Mlčení jehňátek, kde doktor Lecter vysvětluje, jak se rodí touha – touha se rodí, když něco opakovaně vidíme.

Jinak já jsem klidnej člověk, můj vrchol je, že někdy v pět hodin přijdu domů, vezmu si domácí kalhoty z Marks and Spencer, píšu si anebo čtu. Knihy si nakupuju do zásoby, teď jsem objevil knihkupectví Univerzity Karlovy v Celetné. Jedu buď detektivky, nebo knihy o fyzice, případně matematice. Jsem sériový čtenář, takže jak se mi autor zalíbí, nakupuju pak všechno od něj. Jediná výjimka jsou povídky, který ze srdce nesnáším – nikdy nevíte, kdy skončej.

Reklama?

Někdy v roce 2000 jsem někde našel ročenku Strategie Deset let české reklamy. Byly tam příběhy zakladatelů českých agentur, tedy Marka Šebesťáka, Josefa Havelky, Jiřího Kratěny a tak dále. Chtěl jsem být jako Šebesťák. Jeho příběh je nejvíc. Setkali jsme se pak dvakrát nad prací pro Opencard, ještě než to byl průser, a zjistil jsem, že můžu být sám sebou. Třeba mě čekají jiný vrcholy, než jaký zažil on. I když jednu z nejlepších agentur v Česku zřejmě nevybuduju, musel bych chodit každý den na celý den, večery a víkendy do stejné práce – a to já nedávám. V té době jsem měl velkou touhu, že vymyslím televizní spot. Připadalo mi to jako nejvyšší vrchol. Pak se mi povedlo párkrát dostat se na titulní stranu novin s projektem, na kterém jsem se podílel, a řeknu vám, taky to není špatný.

Reklama je krásná věc, zkoušíte si pár slovy a fotkou nebo spotem pohrát si na chvilku s pozorností a pocity lidí. Málokdo to umí. Lidi reklamu nesnáší, protože většina z ní je úplně blbá, drzá, narušuje jejich civění na oblíbený pořad v televizi. Kupodivu nejlépe fungují právě nejblbější reklamy. Ale podle mě éra televizní reklamy je na ústupu. Dva tisíce peoplemetrů v Česku – a ty lidi nikdo neviděl. Nemožnost měřit. Roztříštěnost – já mám už léta sto kanálu, sleduji dva. Mladí lidí na televizní reklamu nekoukají. A tak dále. Nicméně stejně se nás bude držet ještě nejméně pět let, protože televize je prostě masové médium.

Jestli bych měl z hlavy vyjmenovat své oblíbené reklamy, tak:

Kreativita?

Já to dělám tak, že si načtu nejdřív klienta na osobní schůzce – nikoliv v prostředí agentury (kde se chová jako klient), ale prostě někde jako člověka, jdu s ním třeba na jídlo. To je podle mě úplně zásadní. Bavím se s ním o tom, jak jeho projekt začal. Snažím se ani nic moc nevymýšlet, což jde ztuha, protože mě věci napadají hned a je to na mně vidět – to je můj zásadní problém. Pokud někdy ukončím první schůzku bez toho, aniž bych rovnou řekl „mám takový nápad…“, tak to bude velký skok pro lidstvo.

Pak si načtu brief. Kouknu se, kolik utrácí konkurence a jaký je nejlepší realizovaný projekt. Pak buď sedím s kamarádem a vymýšlíme, nebo se jdu projít. Naprosto základní je pro mě svoboda odpoledne se sebrat a jít ven. Nové podněty, vůně. Při tom probíhá nějaký proces, o kterém já nic nevím, ale většinou druhý nebo třetí den mě to, při nějakém náhodném rozhovoru, kdy se s někým bavím o tom, co dělám, napadne. A je to. Samozřejmě horší je, když jsem podepsal NDA, což jsem teď podepsal skoro na všechno.

Pak to dělám tak, že sednu a začnu psát dokument. Dokument je vždycky příloha k prezentaci. Začínám třeba psaním nějakých kusů textu do obyčejného texťáku bez úpravy. Kdybych měl spouštět Word, připadalo by mi, že se hned očekává nějaký velký významný super text, takže na to kašlu. Píšu kousky a pak opět v tom obyčejném texťáku si udělám strukturu dokumentu – to jakmile máte, máte všechno. Napíšu první větu a jedu, lepím k sobě věci a většinou mě takhle vlastně při nějakém třetím jetí napadají ty pravé věci. Víc už to netuním. Samozřejmě, pak když to odešlu, tak asi ještě hodinu si to prohlížím v odeslané poště a kochám se. Pokud to odesílám. Nejraději to prezentuju osobně, ale v případě dokumentu je to jedno.

Když se z toho musí udělat prezentace, tak je to zase den dva v absolutním jinde. Nejlepší je, pokud ji udělá někdo za vás – druhý pohled hodně zabírá. Taky je fajn zahrnout tam analýzu rizik a jak je řešíme – vezmete divákům vítr z plachet.

K tý kreativitě – každý si musí najít svůj postup, sobě na míru, jak se dostat k dobrým nápadům. Jestli prohlížením zahraničních reklamních booků a časáků, chlastem, drogama, sportem, fitkem, procházkou, meditací, je to jedno.

Klíčové je, představit si, co má prožívat příjemce reklamy. Já to dělám tak, že se pozoruju, když se rozhodnu si něco koupit, ať na to mám či nemám. Nebo pokud mám, tak si to jdu koupit a pak se pozoruju. Snažím se pak stejný pocit vyvolat v cílové skupině. Není to žádná věda, ale zadarmo to není. Nejste normální člověk, takže musíte znát i normální lidi, pro které to děláte. Jestli děláte pro lidi ve věku 13-19, měli byste se s nimi občas vidět. Jestli pro třicátníky, musíte se setkat s někým, koho ideálně málo znáte, a poznat ho. A tak dále. Takže pak se snažíte propojit ty požadované emoce s tím, jak znáte cílovou skupinu. Od toho, co by bavilo mně, odečtu tak 60-80 %, protože to by nikdo nedal. I když mám takových pár konceptů schovaných v Google Docs. Výhoda – nesnáším hledání souborů. Doporučuju vždy používat Google Docs, i pro připomínkování, sdílení a tak.

Když to máte vymyšlené, tak je pak otázkou, kdo to bude prodávat. Podle mých zkušeností je nejlepší, když kreativec prodá klientovi jeho sen a pak nastoupí obchoďák. Kreativec i account jsou postavičky s přesně daným oblékáním a vystupováním. Pak má klient ten správný pocit, že jedná s tou pravou agenturou. Kreativec je prostě módně nebo šíleně oblečený šílenec (většinou nic není vzdálenější pravdě), obchodník je striktní, i když příjemný, a jako obchodník také vypadá. Chová se seriózně (opět dost daleko od pravdy), ale společně sehrají obrovský divadlo a je to tam, přátelé.

Bába?

Do dneška mi chodí na mail k YouTube účtu nenávistné reakce na tohle video. Chodí jich tak pět týdně. Dva roky. Tehdy se nám povedlo mít pozitivní i negativní reakce skoro přesně 50:50. Jakmile tohle jednou máte, tak máte zaděláno na mediální událost. Pokud obětujete veškerý čas a visíte na Facebooku, mailu a telefonu. Zrovna včera jsem si projížděl, co řekla Martička Issová o Bábě na iDnesu. Ani já nejsem spokojený s kroky vlády, ale podle mě máme standardní demokracii. Naprosto standardní. Bylo to vzrušující, jen je škoda, že umělci nenatočili druhý díl. Video se totiž profláklo měsíc před termínem (mělo vylézt týden před volbami do Poslanecké sněmovny), takže jsme tehdy museli spustit kampaň do hodiny. To byla velká škola. Ukecávali jsme umělce, ať udělají dvojku, měli jsme naprosto boží scénáře – každej se mohl přetrhnout, aby si mohl napsat koncept dvojky – a nic. Mělo pocit, že udělali dost. Takže doporučuju, nespolupracujte s umělci. Jsou nevypočitatelní.

Humor?

Jak praví Lukáš Plíhal, humor je určitá součást mého života.

Skoro všechno vtipného, co jsem kdy řekl nebo udělal, jsem odkoukal. Nicméně když začnete odkoukávat, tak pak jednoho dne vymyslíte něco vlastního. Odkoukávání je dost zásadní věc. Neumím třeba být milý na lidi, když mám pocit, že se mi děje nějaký příkoří, např. v restauraci. Ale už jsem pár věcí odkoukal.

Co se týče filmů, tak o pár dost vtipných filmech jsem napsal takové pojednání – http://www.krausmagazin.cz/2012/3/12/clanky/smrt-laskavemu-humoru/

A jinak odkoukávám furt. Nicméně jsem už starej. Jedu devadesátkový věci a připadám si, že je mi zase 25. Ale bohužel. I když, já jsem taky byl pěknej debil. Teď je to aspoň jakž takž.

Foto: Sandra Kisić

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Michelle Losekoot aneb Růžová Panda

Michelle jsem poznal na školení Facebooku. O mnoho později jsem objevil, že píše skvělý blog s názvem A pak přišla panda. A byla růžová a má zábavný účet na Twitteru (@Michelle_LSKT). A pokud ji ještě neznáte, je váš svět možná o hodně chudší. Jaká je Růžová Panda?

Panda?

Panda je agresivní zvíře, které dokáže zabít člověka jedním máchnutím tlapy. Přesto ji všichni máme zafixovanou jako milého medvídka. Růžovou nikdo nemáme rád, protože si ji spojujeme s blbýma blondýnama. O tom je přesně můj blog. O tom, že pandy zabíjejí a růžová je krásná barva. O předsudcích a nahlížení na svět ve stereotypech. Svět je takový, jaký ho chceme vidět a jak si ho postavíme.

Založila jsem Pandu původně pro svou rodinu, která žije 150km daleko. Chtěla jsem, aby věděli, jak se mám a co se mi honí hlavou.  Pak se to nějak zvrhlo. Zjistila jsem, že spíš než mojí rodinu to zajímá jiné lidi a že jich není málo. Vytvořila se kolem ní skupina neuvěřitelně milých a optimistických lidí, kteří mi píšou mejly a komentáře a sdílí jejich poznatky. Panda je úžasná, fakt mě těší. I když vím, že by se dala dělat lépe, že občas napíšu příspěvky za deset minut v tramvaji nebo ráno u kafe, že ignoruju pravidla stylistiky a gramatiky, jako třeba v téhle větě… Taková Panda prostě je. Hravá a neuhlazená.

Práce?

Miluju práci. Nedokážu mít jen jednu, většinou mám jednu hlavní a nějaké další úvazky či projekty kolem, včetně studia vysoké. Na plný úvazek pracuju v Martinusu, který mne nabíjí a učí každý den něco nového. Do toho občas něco školím, občas někomu pomohu s PR, mám firmu na interiérový textil a…. myslím, že mojí druhou full-time prací je můj společenský život. Myslím si, že každý člověk by měl mít vedle hlavního výdělku nějaký projekt, který dělá z dobré vůle a víry zdarma, prostě jen tak, pro nějaké všeobecné dobro. Toho se snažím vždy držet přednostně.

Pes?

Bylo to první, co jsem udělala, když jsem se přestěhovala od rodičů. Bylo to znamení jakési dospělosti a také přání  nebýt doma pořád sama. Jsme se Simbou jedno tělo jedna duše. Všichni kolem mě si na ni zvykli a respektují, že se mnou chodí na návštěvy, spí v posteli, sedí s námi u stolu a všechny neustále oslintává. Mám jí pět let a konečně jsem poznala,co to znamená „jaký pán, takový pes“. My jsme jak přes kopírák.

PR?

Mě dost baví. Ale asi ho neberu dost vážně. Momentálně ho mám jako koníček pro Knihoběžník, Naucmese.cz a pár dalších neziskových projektů. Podle mě PR není žádná disciplína ani pracovní pozice. Vůbec nechápu, co se na školách s PR studuje. PR je o tom, jestli umíte něco kloudného napsat a jestli jste people person. Samozřejmě za sebou musíte mít dobrý produkt, na což jsem měla vždycky štěstí.

Postel?

To je pro mě něco naprosto posvátného. Jsem v ní totiž hrozně málo, neodpočívám v ní a moc toho nenaspím, protože pořád někde lítám. A když už jsem doma, spí v ní často couchsurfaři, protože bychom se jinak nevešli. Sobotní ráno strávené v posteli s knížkou a psem, to je pro mě nejvyšší forma luxusu. Takže, Danieli, ano, pokud narážíš na to, že se mi v ní musí střídat mnoho lidí, tak máš pravdu. Dokonce se mi v ní střídá i mnoho zvířat. 🙂

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Jita Valerie Sagitarius dříve známá hlavně jako Splítková

Jita je prazvláštní stvoření, postavy malé, ducha velkého, živelná, psavá, posedlá scifi, povídkami i romány. Umí básnit, fotit a sochat. Psala pro Neviditelného psa, PubWeb.cz, Softwarové noviny, Lidovky, vydávala web FUTUROLOGIE a ještě stíhá vystavovat v galeriích. A pokud je Pragocon, Trpaslicon či Eroticon, najdete ji tam zcela určitě. A dnešní 5S? Bude asi jedno z nejdelších vůbec. Jak Jita říká: „..se přiznávám neuveřitelně ukecaná“.

Minulost?

Celkem dost lidí žije minulostí. Vzpomínají a vzpomínají, a pak naříkají, jak jim něco uniklo. Další minulost nenávidí, jiní by ji chtěli prožít znovu stejnou nebo jinou. A jelikož historie není exaktní věda, lidé mění co bylo jak se jim někdy zachce.

Já bych nic neměnila. Ale ani nechtěla prožít znovu. Představa, že opět musím absolvovat martýrium vzdělání. Zas přijdu o blízké lidi a v černých šatech jim ponesu kytky. Opět potkám lidi, co bych nejraděj nikdy nepotkala. Znovu zažívám podrazy, zklamání. Ne, tato představa se mi nelíbí. Já nežiju minulostí, i když v ní mám krásný věci na vzpomínání. Moje cesta spíš vede pořád do budoucna, nevracím se zpět. A to špatné, co se mi stalo, šílené tempo mého života nějak obrušuje, až do zmizení.

Čas od času se ovšem zastavím a udělám čáru a začínám znovu. Vloni jsem na úřadu, v patřičném oblečení a s kyticí v ruce, řekla své láskyplné „Ano“ a vybrala si variantu změna jména a uzavřela kapitolu Splítková. Znamenala desítky výstav, e-ziny Zélos, Universum, Futurologie, tisíce článků, dvě knihy, pořádání conů a přednášení. Byla jsem prostě pracovní robot a za tím je tečka. Ovšem netušila jsem, že mi to přinese různé komplikace. Například, dala jsem si na sociální síť svoji povídku a asi za hodinu mi přišel vzkaz: Sagitarius, kradeš! Tu povídku napsala Splítková. Toho člověka jsem ujistila a doufám i přesvědčila, že to jsem pořád já a kupodivu, jsem byla potěšená. Já vím, je to maličkost, ale autor je vždycky rád, když si lidi pamatují, co napsal.

Budoucnost?

Nemáme stroj času, tak nevím, co nás čeká. A pokud se Einstein a fyzici nemýlili a ono se nemýlili, tak stroj času nebudeme mít nikdy a nikdy nebudeme tušit, co nastane. Naštěstí, vždy dodávám.

Rozhodně nevěřím na scénáře konce světa a nevěřím ani na převzetí moci nad planetou a lidmi inteligentními roboty – nadlidmi. Nemám strach ze šedého slizu, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že jednou budeme mít v tělech opravující doktůrky – nanoroboty. Nemyslím si, že po vyčerpání ropy a vytěžení uhlí, nastane konec civilizace, prostě se přejde na jiné pohonné látky a zdroje energie. A jak bude asi vypadat svět? Uvidíme. Předpovědi jsou ošidné.

Britský renomovaný futurolog Ian Pearson v roce 2002 napsal, že v roce 2005 bude vytvořena umělá inteligence, která v roce 2018 dostane Nobelovu cenu. Smějete se? Nesmějte se. Tento marketolog firmy British Telecom své předpovědi opravdu pečlivě zvažuje a vždy se snaží vycházet z existujících technologií a výzkumů, jenže nikdo nemá všechny dostupné informace o všech oborech lidské činnosti a někdy prostě má navrch pouhé přání futurologa.

A moje budoucnost? Brzo představím nový webový projekt SciFant, doufám, že vydám další dvě knížky, které teď dopilovávám, a že zdárně dokončím i výstavní projekty, co plánuji s kamarády muzikanty.

Sci-fi?

Moje láska, můj osud. Táta sbíral Verneovky a obdivoval Ludvíka Součka, tím asi rozhodl o mém nadšení pro tento žánr. Mám ráda klasické sci-fi filmy a autory jako je Lem, Bradbury, Strugačtí, Vonnegut… no nemá cenu vyjmenovávat a o sci-fi nemá cenu mluvit, musí se číst, žít.

Jen snad poznamenám, že jedna z knih co teď dopisuju je cyberpunkový román na Faustovské téma a pracovním názvem – Kam chodí spát motýli. Román už dost dlouho upravuji a přepisuji, skoro to vypadá, že jsem se zhlédla v Bulgakovovi a jeho Mistru a Markétce – knihu psal celý život.

Neviditelnost?

Jako děti myslím dost toužíme po tom vlastnit čepičku či nápoj neviditelnosti. Ztratit se rodičům, ale přitom je vidět. Nechat se zavřít do hradu a tam strašit turisty.

Jsou situace, kdybychom se nejraděj neviděli.

Vojáci s nadějí očekávají, že vědci pro ně vymyslí kamufláž neviditelnosti.

Touto otázkou, ale asi narážíš na moji minulost, kdy jsem několik let dělala Neviditelného psa. Moje začátky a velká škola psaní. Bylo štěstí to zažít a přežít. Ráda vzpomínám.

Člověk?

Podle testů jsem 85% extrovert a k tomu se přiznávám neuvěřitelně ukecaná, čili jít se mnou ven je o nervy protože se začnu klidně bavit i s neznámými lidmi na ulici. Na sociálních sítích, plných spíše introvertů, to je někdy problém. Občas mi přijde dotaz typu – Proč jsi reagovala na můj příspěvek, když se neznáme? Odpovídám – protože jsme na sociální síti.

Lidi i ráda fotím. Zatím se mi nestalo, že by někdo reagoval nějak záporně. Když se zajímají proč, odpovídám, že je to do mého projektu Lidštiny.

Nejlepší focení je s dětmi a pouličními umělci. To je pak opravdový emoční zážitek. A je jedno kde fotím, jestli u nás nebo ve Francii. Lidi jsou totiž opravdu všude stejní.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Alžběta Houzarová mezi PR a Twitterem

Nenápadná, drobounká, usměvavá a ještě navíc možná i blondýnka. Říkají jí Bětka. Ve Vodafone rozjela Twitter a své „dítě“ už předala jiným, zlákalo jí, možná, PR a tak zastupuje tiskového mluvčího. V Google od ní najdete vyjádření k lecčemus, co se Vodafone týká. A možná si jí pamatujete jako Weinfurtovou …

Vodafone?

Především firma, kde mi dali šanci ukázat, co ve mně je. Jako čerstvá absolventka mediálních studií s jedinou pracovní zkušeností z neziskovky jsem dostala svoje první větší zadání – obranduj obří helikoptéru Mi 8 našimi barvami. Jako by to bylo včera si pamatuji, jak si mě pánové letci z Aerocentra Mělník vychutnali.

Chodila jsem tenkrát brečet na záchod pro invalidy. Dnes, tři roky poté, chodím na tentýž záchod nahrávat vyjádření do rádia. A tolik už to neprožívám. I když i tahle firma trpí typickými korporátními nešvary, jsem ráda za to, že se můžu se svými nadřízenými zcela otevřeně bavit a nahlas se smát. Někdo možná řekne chaos, já říkám hodně kreativní atmosféra.

Twitter?

Twitter účet jsem pro Vodafone euforicky založila v roce 2009. Bylo to takové moje hodné děťátko, které bohužel v posledních letech vyrostlo v přidrzlého puberťáka. Někdy vtipného, ale častěji spíš “na facku”.

Nebudu zastírat, že chvílemi má i několik vychovatelek potíže ho zvládnout. Ničeho ale nelituji a vím, že až překoná nejhorší období puberty a zmoudří, budou ho všichni respektovat jako pionýra ze skalních dob sociálních sítí.

Manželství?

Říkala jsem si, že když přežijeme společné bydlení a společnou hypotéku, přežijeme všechno. Když začal pracovat pro Vodafone a posadili ho asi 15 metrů ode mne, říkala jsem si, že když to přežijeme, přežijeme všechno. Když jsme se nerozešli ani kvůli jednomu, požádala jsem ho, aby si mě vzal. Řekl ano!

Londýn?

Nejlépe po Vánocích na slevy oblečení. Boty, halenky, saka, kalhoty a pak indické jídlo, vietnamské jídlo, čínské jídlo, drinky, procházky a bezostyšné okukování lidí.

Blondýna?

Bruneta!

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Irena Zemanová, nenápadná milovnice filmu

Irenu jsem poznal před lety v „hospodářkách“, v době kdy tam byla spousta skvělých lidí .  Působila tam dlouhých osm let v „oddělení Kultury a Zábavního průmyslu“. Osm let si zaslouží obdiv, název onoho oddělení mě trochu děsí. Letos mění barvy a zamířila do českého Forbesu. V jakém asi „oddělení“ bude působit tam?

Film?

Miluju filmy. Vidím klidně čtyři pět filmů denně. v Karlových Varech během festivalu vydržím i dvanáct hodin v kině. Každý den. Nemám oblíbený žánr. Zbožňuju je všechny. Psychologické thrillery jako Collateral, Spojenec, a Potomci lidí, romantiku ve stylu Lásky nebeské, animáky typu Ratatouille i starou Disneyho Popelku, filmy Sama Mendese (Americká krása či Nouzový východ), cokoliv s Kate Winsletovou (Předčítač či Mildred Pierce) i Scarlett Johanssonovou (Dívka s perlou) Cate Blanchettovou (Zápisky o skandálu i Královna Alžběta), jakéhokoli Keanu Reevese, Cliva Owena, i George Clooneyho (viděli jste Michaela Claytona?), britské komedie i čínské wu-šu epopeje typu Klan létajících dýk. Pak Valmonta od Formana i Nebezpečné známosti s Malkovichem, a taky Frearsovu Královnu.  A pak staré prvorepublikové filmy pro pamětníky. Ty všechny, do jednoho.

Forbes?

Časopis, který jsem jako novinářka celá léta četla a respektovala jako vynikající zdroj, se teď stal mým kariérním mezníkem. Po devíti letech jsem letos v létě odešla z HN ve chvíli, kdy jsem od šéfredaktora Petra Šimůnka dostala nabídku, která prostě nešla odmítnout. Je fantastické být u něčeho, co teprve vzniká. Forbes Česko začne vycházet 3: listopadu, a i když mnozí skeptici tvrdí, že print je mrtvý, já si to nemyslím. Jde o to nabídnout čtenářům něco, co ostatní neví a neumí. Považovat své čtenáře za ty nejnáročnější a nepodceňovat je.

Neodbývat je nehotovými texty, nesázet na spekulace. Nic nám neodpustí. A věříme, že tenhle časopis budou mít právě proto rádi. Jak říká Steve Forbes, který pražskou redakci navštívil osobně na sklonku října – byznys jsou lidé. Lidé jsou příběhy. A ty jsou často zatraceně sexy i pro ty největší suchary. Takový bude i český Forbes.

Zima?

Spolu s podzimem má nejmilejší část roku. Když padá sníh a všude je ticho, jen křupání pod nohama. Nosím jen sukně, džíny mám nerada, a zima je příležitost předvést holčičí šatník včetně punčoch, dlouhých rukavic a kožešinových rukávníků. miluju navíc pokrývky hlavy, baretky a kloboučky všech barev. A když křehnou ruce, zahřeje je hrnek se skořicovým čajem s trochou zázvoru. Nebo těžké červené víno.

Romantika?

Když víte, že se na někoho můžete ve všem spolehnout. Anebo zjistíte, že jste kolem někoho chodili deset let se zavázanýma očima, a on je to přitom ten pravý.

Svatba?

Velmi respektuji instituci manželství. Takže určitě ano. Jen se o tom  všichni nejspíš dozvědí až ex-post. Přeju si malou a soukromou svatbu, žádný monstr obřad s dlouhými šaty a dvěma stovkami lidí a rautem, kde budou spodní ubrusy korespondovat s mašličkami na výslužce. Ze svatby se stal byznys amerického střihu, ohromný kolotoč, z něhož se mi zvedá žaludek, podobně, jako z amerických komerčních vánoc a sv. valentýna. Znám lidi, kteří si na svatbu za čtvrt milionu vzali půjčku.

Anebo nevěsty, chytré ženy s nadějnou kariérou, které odvolaly svatbu, protože nebyly schopné při sestavování zasedacího pořádku usadit příbuzenstvo ke stolům tak, aby se nikdo s nikým nepohádal, a ony chtěly mít všechno dokonalé. Tohle nechápu. Svatba není mejdan roku, je to slib na celý život, který si dávají jen ti dva. A je jen na nich, koho k tomu přizvou.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Petr Koubský

Petr stál u počátků mé novinařiny, což je, nutno dodat, hodně dávno. Tedy prakticky v době, kdy Internet byl v samých počátcích. Od té doby z novinařiny rozšířil záběr o analytika a konzultanta. Býval programátor, šéfredaktor, vystudovaný chemik. A pořád něco píše. Na svém blogu má krásné motto:

Žiju v steampunkovém městě, kde rezavé ruské vlaky sviští hluboko pod barokními portály ze stanice Leninova na nádraží Perdido. Pro obživu píšu, učím a organizuju, pro radost čtu, přemýšlím a hraju si. Mám rád olivy, technologie, léto, poušť, náhorní planiny a jihovýchod.

Novinařina?

Pracoval jsem ve vydavatelství časopisů osmnáct let, většinou v roli šéfredaktora. Přesto se za novináře nepokládám. Když se řekne novinář, vybaví se mi ošuntělý chlapík v klobouku a uváleném obleku, trochu Columbo, trochu Phil Marlowe. Táhne z něj whisky, je zcela neřiditelný, má spoustu osobních problémů a vždycky nakonec přinese nějakou úžasnou pecku na titulní stranu. Vypadá to jako ryze filmová představa, ale dokonce i ve spořádané oblasti počítačových časopisů jsem pár takových znal. Trochu jsem jim ten styl záviděl, ale ne natolik, abych je zkoušel napodobit.

Dneska je to vymírající druh. Znám u nás pár dobrých publicistů, tedy lidí, kteří píšou odborné články, studie a eseje. Novináře v tom pravěkém smyslu skoro žádné; napadá mě jediné jméno, Břetislav Tureček, což je skvělý reportér z Blízkého Východu.

Démoni?

V každém člověku se pere racionální s neracionálním, hlubinným. Jsme tak udělaní, je to součást naší konstrukce. Z toho plyne: je nerozumné myslet si, že se lidé chovají převážně rozumně. Nepohání nás jen střízlivá úvaha, pohánějí nás také démoni. Úzkosti, touhy, vzpomínky, zlost. Taky emoce a pohnutky, pro něž vůbec nemáme jméno, protože zůstávají dole v nevědomí jak hlubinní tvorové oceánu.

Myslím, že k životním úkolům zralého člověka patří porozumět svým démonům, smířit se s jejich existencí a uzavřít s nimi příměří. Porazit v boji je nemůžeš, oni vydrží víc než ty. A ignorovat je znamená nechat se jimi ovládat, aniž bys o tom měl tušení.

Člověk?

Mám lidi rád – při pečlivém dávkování. Jsem introvert, pobyt mezi lidmi mě vyčerpává, musím při něm dobře hospodařit silami. Jsem ovšem ten typ introverta, co se cítí dobře na pódiu. Nemívám trému, rád mluvím k plnému sálu. Jakmile z toho pódia slezu, opouštím roli a zase se uzavřu do sebe. Líbí se mi být obklopen lidmi, ale bez povinnosti komunikovat.

Ideální je poklidná kavárna, kam možná občas přijde nějaký známý. V takovém prostředí se mi také nejlíp pracuje, daleko lépe než zcela o samotě.

Důchod?

Víš, co mi na stárnutí připadá nejhorší? To, že ti kvůli omezenému času ubývá voleb, možností změny. Od jistého věku počínaje je rozumné některé věci prostě opustit, zapomenout na ně. Chtěl jsme se vždycky naučit hebrejsky, jistě bych kdykoli mohl, ale čas už je příliš vzácný, je mi ho líto. Radši ho vložím do některé z malého počtu aktivit, jimž se chci věnovat pořádně. Chtěl jsem vylézt na spoustu hor. Jsou místa, kam se nikdy nepojedu podívat, knihy, které nepřečtu… Vzdávám se toho hrozně nerad. Šidím a smlouvám.

Mám svou roztěkanost a mnohost povrchních zájmů rád a budu se snažit udržet si to co nejdéle. Aspoň tedy… zatím tomu věřím. Kdo ale ví, v co se sám promění? Před pár lety jsem taky byl někým jiným než dnes.

Grafoman?

Nejsem. Píšu vlastně nerad. A nadřu se u toho, ani za ty roky jsem se totiž nenaučil psát víc než čtyřmi prsty. Nepotřeboval jsem to ostatně, na rychlost mého myšlení ty ukazováčky a prostředníčky bohatě stačí. Nepíšu lehce, přepisuju, mažu. Kdybych byl placen od řádku a nedělal žádnou jinou práci, nevím, zda bych se propracoval k pěticifernému platu.

Ostatně čím míň píšu, tím míň přispívám k informačnímu smogu. Písmen už je hrozně moc.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého.

5S – Jirka Chomát aneb fotograf bez volné nohy

Jirka Chomát (@JirkaCh) je, jak sám říká, fotograf bez volné nohy, kterého živí Sklik. Prý není zajímavý, nic neumí a dělá potíže a prý je také neúspěšný blogger. A pokud se přihlásíte, naučí vás fotit hezké fotky. Což zní jako velmi odvážné předsevzetí.

Seznam.cz?

Za Seznam.cz je velká spousta práce lidí, kterých si vážím a je pro mě čest v Seznamu pracovat. Ostatně 1.11. už to bude 5 let, co jsem nastoupil do Skliku. Také je to pět let PPC reklamy na Seznam.cz. Stát takovou dobu u reklamního systému, který během těch pěti let vyrostl v největší reklamní systém, vnímám velkou poctu a důvěru.

Seznam.cz mě naučil spoustu věcí a každý den přicházím na nové, o kterých nevím vůbec nic. Vzrušující!

Akty?

Kdysi jsem řekl, a uvádím to troufale jako vlastní citát, že nejčastější působ zpracování fotografií je jejich vymazání. Aktů rozhodně vymažu nejvíc ze všech fotografických témat a jsou focení, kdy vymažu v podstatě všechny. Tady jsem zkrátka k sobě nejkritičtější.

Svatby?

Svatby! Kdy jindy fotit tolik lidí, kteří se chtějí fotit, mají dobrou náladu, usmívají se a prostě se radují, než na svatbě? Svatby jsou velká zábava, akce reportážní fotografie i romantické snímky novomanželů a svatebčanů.


Pro fotografa prostě ideální podmínky a možnost si vyzkoušet různé styly focení podle požadavků novomanželů, když pominu spěch a shon.

Pro mě je velká výhoda, že mě fotografování neživí a mohu si v podstatě vybírat jaké svatby a na jakém místě budu fotit a jaké už ne. A když jsem po létě svateb přesycen, tak mi nic nebrání se zase věnovat krajinářské fotografii, která mě baví, a odpočinu si u ní zase jiným způsobem než u focení lidí.

Nerad?

Třeba nerad píšu. V práci se často napíšu až až a nejsem žádný velký grafoman, proto  jsem i blog vydržel psát jenom pár let. Jenom?!


Nemám rád blbce, hlavně za volantem, buchtičky se šodó, smrdící dav v tramvaji, jahodovou čokoládu, slivovici a valachy, focení Photoshopem, utopence, nedostatek fantazie, rajčatový juice a MS Windows.


Dělám nerad věci, co musím. Předpokládám, že nejsem sám. Snažím se chtít dělat věci, které musím a občas se mi to i daří. Takže můj životní styl je proto spíš rád, než nerad.


Potížista?

To jsem o sobě řekl v rozhovoru před šesti lety a doufám, že to už neplatí 🙂

Mě vždycky bavilo dělat hodně věcí. Proto jsem vlastně začal fotit, i když v tom má, jako kladná vlastnost, prsty hlavně závist. A třeba letos v únoru jsem začal pořádat seminář pro začínající fotografy a mám z toho čím dál tím větší radost. Snažím se tomuhle velkému koníčku podřídit dovolené a velkou část volného času. Je to zábava, pokaždé velká výzva, jestli to zvládnu, a samozřejmě velká radost, pokud se záměr podaří podle mojí představy. Výsledek je často samozřejmě trochu jiný, než byla má představa, ale to je na tom právě to zajímavé.

___________________________
5S aneb Pět Slov je pokus
. Pět slov položených jako otázka je ideální cesta jak se vyhnout složitému formulování otázek pro rozhovor. Riziko je v odpovědích. Zpovídaný může také zvolit pět slov jako odpověď. Takové je riziko. 5S představuje zajímavé lidi, zajímavé pro tazatele, který doufá, že budou zajímaví i pro čtenáře. A že o sobě poví něco zajímavého