Snaha EU možná přiměje Google i Facebook platit vydavatelům

Nejprve to byly bláznivé nápady Francie či Německa, sila lobbingu je ale donesla až na úroven EU. Toho společenství co zavedlo sušenkové souhlasy

Ve hře jsou autorská práva vs. Internet, ale také staré pořádky vs. nové. Zachování starých pořádků je na pořadu dne, zejména pokud jde o novinové vydavatele, kterým klesají vydané náklady, čtenosti i příjmy z reklamy. Hledají staronové cesty, kde získat peníze a stále jsou přesvědčeni, že by jimi Google či Facebook (a další jim podobní) měli platit za to, že zveřejňují odkazy na jejich články.

V září EU připravilo konzultaci k novým návrhům „reforem„, kde jeden ze zásadních bodů je právě to, že by autorské právo mělo být revidováno tak, aby zpravodajské agregátory, zveřejňující „výstřižky“ a upoutávající na novinové články, za něco takového měly platit.

Celé to na jedné straně je tak trochu založené na reálném problému. Facebook a Google nevytvářejí žádné reálné hodnoty v podobě textů, článků či obsahu. Pouze si berou cizí obsah, ať už přímo (Zprávy Google) nebo sdílením od uživatelů (Facebook) a vydělávají na něm. Obalují ho reklamou a příjmy si ponechají, původním tvůrcům nevyplatí ani halíř. Google i Facebook jsou navíc s internetovou inzercí tak úspěšní, že „ohrožují“ ostatní typy inzerce. Té v tisku se navíc daří ne příliš dobře.

Ohrožení demokracie

Podle EU je případné ohrožení existence médií ohrožením pluralismu, demokratické debaty a kvality informací. Opět v zásadě pravda, byť je otázkou, proč právě tohle omezují hlavně média sama a proč je tolik nedemokratických médií a ještě více médií plněných nekvalitou tvořenou jenom proto, aby na „něco“ lidé klikali. Budiž

Evropská Unie si představuje, že by nová podoba autorské práva dala tvůrcům obsahu exklusivní právo rozhodovat o tom, jak je jejich dílo použito. Týkalo by se to i oné „reprodukce“, kterou Google či Facebook využívá. Což u Zpráv Google vypadá přijatelně, ale u obsahu sdíleného uživateli na sociální sítě už podstatné méně.

Aby toho ještě nebylo málo, opět je na stole otázka prodloužení doby ochrany, kde vydavatelé chtějí prodloužení na padesát let, zatímco Evropská komise hovoří o jednom až pěti letech. Rozumné, protože představa padesáti let ochrany zprávy z novin vypadá jako poněkud absurdní. Diskutabilní i problematické jsou i otázky „přeshraničního“ uznávání práv a trvání těchto, také v souvislosti se zpravodajstvím.

Dobrovolně povinné na všechny strany

Celé by to nakonec mohlo vypadat tak, že vydavatelé budou moci (nikoliv muset) žádat od digitálních zprostředkovatelů jako je Google či Facebook placení za využití jejich „textů“.

Ti budou moci souhlasit, případně odmítnout. Stane-li se to druhé, tak možná konečně vydavatelé pochopí, že přijít o poměrně zásadní zdroj návštěvnosti se nevyplatí. Pro příklad totiž není potřeba chodit daleko, když přesně toto zkusilo Španělsko, tak Google platit nezačal a vyřadil tamní média ze Zpráv Google. Výsledný zásadní propad v návštěvnosti přiměl vydavatele k velmi rychlé změně názoru. Totéž se stalo v Německu

Součástí nové legislativy by měla být i povinnost pro platformy sdílející videa či hudbu, aby zajistily proplácení podílu na příjmech vlastníkům práv, tedy něco co například umožňuje YouTube. Ale také něco, na co si hudební i filmoví držitelé práv stále ztěžují, výši podílu totiž nepovažují za odpovídající.

Absurdita: RIAA varuje, že se Kongresová knihovna stane centrem pirátství

To vše proto, že „povinné výtisky“ mířící do Kongresové knihovny by měly zahrnovat i hudbu. A k té knihovna umožní veřejný přístup

Americký úřad pro autorské právo zvažuje rozšíření požadavku na předávání „povinných výtisků“ i na nahrávací společnosti a jimi vydávanou hudbu. Tu by museli odevzdávat Kongresové knihovně, stejně jako je tomu doposud například u knih. Knihovna by poté uloženou hudbu zpřístupnila veřejnosti, stejně jako je tomu u ostatních uložených děl.

2016-09-28-10_08_53-home-_-library-of-congress

Nepřekvapí, že famózní a kontroverzní RIAA vyrazila do boje a tvrdí, že něco takového přináší zásadní problémy v podobě pirátství. Kongresová knihovna soustřeďuje na 160 milionů položek, hudba (ale i videa) se mezi nimi nachází také, ale doposud nebyla povinnost je odevzdávat. Navrhované rozšíření od Úřadu pro autorské právo by to mělo změnit, ostatně včetně povinného odevzdávání kopie e-knih.

Přístup k hudbě či e-knihám by přitom v rámci Knihovny byl zabezpečený a možný pouze v prostorách knihovny. Pro RIAA je něco takového málo a bije na poplach, obsah Knihovny by prý mohli zneužít piráti. Ti by si mohli hudbu kopírovat a poté sdílet na pirátských webech. Nechybí ani varování, že by celá Knihovna mohla podlehnout hackerům.

Co na tom, že ona předmětná hudba už nejspíš dávno na oněch pirátských webech je. Výtky RIAA si můžete přečíst zde, samozřejmě jsou v PDF, jak jinak. Nepochybně proto, aby je nikdo nemohl hacknout, ba co ještě hůře, změnit.

Via Library of Congress Might Become a Piracy Hub, RIAA Warns

Změna pravidel oživila na Facebooku hoax o „ochraně dat“

V prosinci 2012 jsem se na Lupě v Na svůj profil můžete psát kolik právničiny chcete, Facebook se tím stejně řídit nebude pokoušel vysvětlit, že sice můžete na svoji zeď umístit cokoliv, ale pokud tam budete psát jakousi podivnou „právničtinu“, pro Facebook to stejně žádný význam nemá.

facebook-terms-and-policies-header

Facebook má svá vlastní Pravidla užívání (kterými se jeho uživatelé musí řídit bez ohledu na to co si myslí či chtějí) a hlavně, Facebook se také musí řídit tím co je platné v mezinárodním právu.

Nedávná změna pravidel samozřejmě opět oživila mnoho let starý hoax. Objevuje se s mírně pozměněným textem, ale je stále stejný co se základu týče. A stejně jako kdykoliv předtím, od začátku až do konce jde o nesmysl.

facebook-oznameni-o-ochraneOznámení o ochraně dat tohoto JIŽ OBCHODNÍHO FACEBOOKU (zkopírováno z prvotních zdrojů): V reakci na novou politiku „Facebooku“ také já tímto prohlašuji, že všechny mé osobní údaje, fotografie, kresby, korespondence, a tak dále, jsou objekty mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou). Pro komerční využití všechny výše uvedené předměty podléhají autorským právům, a je k nim potřebný můj písemný souhlas. „Facebook“ je nyní veřejná obchodní společnost. To je důvod, proč uživatelům této sociální sítě se doporučuje, aby rozšiřováním na svých stránkách jako „Oznámení o ochraně osobních údajů“ zamezili shora uvedeným způsobem. V opačném případě (pokud toto Oznámení není zveřejněno na vaší stránce alespoň jednou) je automaticky „Facebooku“ povoleno jakékoliv použití údajů z vaší stránky, vaše fotografie a informace zveřejněné ve zprávě na zdi vaší stránky, k jakémukoliv dalšímu šíření a zneužití. Každý, kdo čtete tento text, můžete jej zkopírovat na zeď „Facebooku“. Poté budou vaše údaje chráněny autorskými právy.

V roce 2012 byl text přeci jenom trochu lépe formulovaný, byť stejně nesmyslný:

V reakci na novou politiku FB vás informuji, že všechny mé osobní údaje, ilustrace, kresby, články, karikatury, obrázky, fotografie, videa, atd., jsou předmětem mých autorských práv (v souladu s Bernskou úmluvou). Pro komerční využití všech výše uvedených předmětů autorského práva je v daném případě vyžadován můj písemný souhlas! FB je nyní veřejná společnost. Proto se všem uživatelům sociální sítě doporučuje umístit na svých stránkách podobné „oznámení o soukromí“, jinak (pokud toto oznámení nebylo na internetových stránkách alespoň jedenkrát zveřejněno), je automaticky umožněno využívat vaše osobní údaje, vaše fotografie a informace zveřejněné ve zprávách na stránkách vašeho profilu. Každý, kdo čte tento text, jej může zkopírovat na svůj profil na FB. Díky tomu budete chráněni autorským zákonem. Touto zprávou informuji Facebook o tom, že šíření, kopírování, využívání mých osobních údajů, nebo jakékoli jiné akce ve vztahu k mému profilu na sociální síti je bez mého svolení zakázáno. Tento zákaz se vztahuje rovněž na zaměstnance, studenty, agenty nebo jakýkoliv jiný personál, který je tímto nebo jiným způsobem smluvně spojen s Facebookem.

Nedělejte ze sebe hlupáky, nic jiného k tomu nelze dodat

Připomeňme tedy, že na profil (zeď) si můžete samozřejmě kopírovat co chcete, ale Facebook se tím řídit nemusí (a nikdy nebude). Vy jste povinní se řídit Pravidly užívání, pokud se jimi řídit nechcete, tak nemůžete používat Facebook. Pro vás, stejně jako pro Facebook, platí zákony. V tomto případě jsou zásadní dvě právní normy – ochrana autorských práv a ochrana práv osobnostních.

Protože je ale Facebook americká společnost, tak se hlavně řídí tím, jak tyto právní normy fungují v USA. Což nic nemění na faktu, že zejména autorské právo má platné nadnárodní úmluvy a ani Facebook nemůže dělat nic, co by tyto úmluvy porušovalo.

Takže, jediné co k tomu je vhodné dodat je: nedělejte ze sebe hlupáky

Vydavatelé žádají vládu a EU o zastavení odchodu Google News ze Španělska. Parodie na pokračování

google-news-2014-12

Rozumějte tomu správně. Ve Španělsku si nejprve schválili velmi originální pojetí autorského zákona ve snaze získat co nejvíce peněz z Google a jemu podobných (viz Španělsko zavedlo „daň z Googlu“, je Facebook dalším na ráně? na Lupě). A v okamžiku kdy na to Google zareagoval tím, že Google News prostě ve Španělsku končí, tak vydavatelům došlo, že si způsobili problém. Velký problém.

Spanish Newspaper Publishers’ Association Now Asks Government To Help Stop Google News Closure informuje, že AEDE (tamní asociace vydavatelů novin) zpanikařila a chce aby španělská vláda a orgány EU zabránily Google v ukončení španělské verze Zpráv Google. Nejparadoxnější na tom je, že to je právě AEDE kdo stojí za novým zákonem týkajícím se duševního vlastníctví a autorských práv. A tím pádem také je původcem toho, proč Google ve Španělsku nechce Google News nadále provozovat.

AEDE teď křičí, že přece nejde jen tak o nějakou službu, že má „dominantní tržní pozici“ a že to bude „bezpochyby mít negativní dopad na občany a podnikání ve Španělsku“. Otázkou, podstatnou, zůstává, proč si právě tohle AEDE nerozmyleli předtím, než vymysleli absurdní zákonné úpravy, které jsou dost jasným důvodem proč Google News ve Španělsku nemá smysl nabízet.

TIP: Velmi velmi velmi zajímavý rozhovor s Ricardo Galli, jedním ze zakladatelů Meneame.net o situaci ve Španělsku ohledně ukončení Google News. Čtěte v Closing Google News In Spain Was “Thermonuclear Option”, Says Menéame Founder Ricardo Galli

Jak ostatnš uvádí Google:

This new legislation requires every Spanish publication to charge services like Google News for showing even the smallest snippet from their publications, whether they want to or not. As Google News itself makes no money (we do not show any advertising on the site) this new approach is simply not sustainable. So it’s with real sadness that on 16 December (before the new law comes into effect in January) we’ll remove Spanish publishers from Google News, and close Google News in Spain.

Mezitím světová média píší o „sebevraždě španělských médií, která pozvala Google aby stisk spoušť a ten to udělal“ (Dan Gilmor) a celý svět si klepe na čelo. Ale to už ostatně dělal v době, kdy Španělsko nové zákony ohlásilo. V The Disaster Of Brand Spain And Google News se navíc můžete dočíst nejenom o pokračující krizi novin a vydavatelů, ale také o postupném ovládání médií státem.

Kdy asi čeští vydavatelé dojdou do podobného momentu ….  byť náš malý český rybníček je v porovnání s tím Španělským prakticky bezvýznamný.

Hyperlink, odkaz a případné porušování autorského práva v EU. Je v tom jasno či není?

Evropská Unie už také řešila otázku toho, zda odkazování je či není legální. A zjistila, že legální je. Poměrně zajímavé (a důležité) rozhodnutí Soudního dvora EU.

Byl to ve skutečnosti švédský soud, který se u Evropské Unie dožadoval rozhodnutí, zda odkazování může porušovat autorský zákon. A výsledek je rozhodnutí, které říká, že weby mohou odkazovat (linkovat) aniž by bylo nutné se dožadovat svolení vykonavatele autorských práv.

Přesněji řečeno : „Majitel internetové stránky může bez svolení nositelů autorského práva odkázat prostřednictvím hyperlinků na chráněná díla, která jsou volně přístupná na jiné internetové stránce .“ S výjimkou situace, kdy by případné odkazování obcházelo případné zpoplatnění (paywall) a také pokud by linkující za poskytování svých služeb vyžadoval platby.

Švédský spor se týkal tamního agregátoru zpráv (Retrieve Sverige) v lecčems se podobajícím Google News či Flipboardu a Göteborgs-Posten, který zveřejňuje články.

Soudní dvůr Evropské unie k rozhodnutí nakonec vydal i tiskovou zprávu, ve které je zmíněno i to, co bylo jedním z problémů sporu – Retrieve Sverige odkazy zveřejňoval tak, že vypadaly jako by nepocházely od odkazovaného webu. A v rozhodnutí pak najdete: „Tak tomu je i v případě, kdy uživatelé internetu, kteří kliknou na odkaz, mají dojem, že se jim dílo zobrazuje na stránce, na které se nachází odkaz.

Samotné rozhodnutí je ještě zajímavé tím, že odvolací soud ve Švédsku chtěl po evropském Soudním dvoru, aby rozhodl o tom, zda v tomto případě je o sdělování veřejnosti – pak by totiž takové nakládání bylo podmíněno svolením nositelů autorského práva. Soudní dvůr domněnku, že jde o sdělování veřejnosti potvrdil, ale připomíná že sdělování musí být určeno nové veřejnosti (tedy takové, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení).

Vzhledem k tomu, že díla nabízená na internetové stránce Göteborgs-Posten byla volně přístupná, uživatele internetové stránky společnosti Retriever Sverige je třeba považovat za součást veřejnosti, kterou novináři brali v potaz již při udílení svolení ke zveřejnění článků na stránce Göteborgs-Posten

GettyImages a 35 milionů obrázků zdarma? Ale kdeže.

Oznámení o zpřístupnění 35 milionů obrázků a oslavné ódy v dalších médiích skoro vypadaly, jako když se Getty Images rozhodlo k revolučnímu kroku a pochopilo, že bojovat s „tím Internetem“ dost dobře nejde. Sen se ale rychle rozplynul, Getty Images neumožní použít fotografie zdarma ani volně (a ani pro web). Všechno to má několik podstatných háčků.

Tím prvním je, že abyste mohli použít fotografii od Getty Images, musí to být za nekomerčním účelem – což je samozřejmě logické, protože proč by komerční subjekty neměly za fotografie platit. Otázkou je, jak se vlastně ten nekomerční účel pozná.

Tím druhý je, že vlastně nemůžete použít žádnou fotografii, na svůj web musíte umístit IFRAME s fotografií. GettyImages tak poskytuje protislužbu  podobě reklamy. A své případné návštěvníky samozřejmě vystavujete sledování třetí stranou a pomáháte dalšímu sběru údajů.

Podmínky užití

Jak už to tak bývá, málokdo si přečte podmínky užítí a nejspíš už vůbec ne podmínky ochrany soukromí. Na podmínkách užití je zajímavé, že je je podle nich stále zakázáno vkládat cokoliv z Getty Images do rámců i odkazovat (bez předchozího  písemného souhlasu). Naštěstí ale můžete (budete muset) předpokládat, že když už vám oni sami vygenerují příslušný IFRAME, tak to znamená souhlas – který je tak trochu podpořen odstavci o „Embedded Viewer“.

A zde narazíte na další podstatný problém – Getty Images kdykoliv již „zabudované“ obrázky může znepřístupnit. Samotné takto využívané obrázky mohou být využity pouze pro redakční obsah (což je přímo určeno jako vztahující se k událostem, které jsou zaznamenáníhodné nebo ve veřejném zájmu). Je samozřejmě zakázáno je využívat ke komerčním účelům (inzerce, propagace, prodej zboží, sponzoring atd) a samozřejmě v jakékoli nezákonné souvislosti.

Getty Images v Podmínkách dále správně upozorňují, že jejich kód bude shromažďovat informace o návštěvnících. A také, že tam mohou zobrazovat inzerci nebo nějak „jinak monetizovat“ využití, aniž by vám za to platili.

Co z toho plyne

Plyne z toho, že použití Getty Images fotografií je velmi omezené. Jednak na velmi málo obsahu, kde je možné fotografie bezpečně využít. Ale hlavně fotografie vůbec nebudete mít k dispozici a do stránek si musíte nasadit kód, který navíc bude sledovat vaše návštěvníky a moci si zobrazovat a dělat co chce. Včetně možných bezpečnostních rizik.

Getty Images mimochodem (prý) například tvrdí, že Pravidla povolují užití i u webů, které jsou financovány z reklamy, ale bral bych osobně toto jako lidovou tvořivost mluvčí společnosti, protože pak je zde jasný rozpor – jde o použití ke komerčním účelům.

Osobně jsem narazil na další problémy v okamžiku, kdy se vydám hledat dostupné fotografie. Getty Images poskytnutý vyhledávací dotaz totiž zobrazuje řadu fotografií, které zcela určitě zdarma použitelné nejsou. A je poměrně obtížné najít takové, které onen slíbený „EMBED“ umožní. A to jestli to možné je, se dozvíte až po zobrazení symbolu [<>] pod obrázkem.

Samotný vygenerovaný kód pak vypadá například takto:

Embed from Getty Images

Bohužel generátor neumožňuje nastavit žádné parametry (ani šířku či výšku). A jak si můžete vyšimnout, tak je v něm stejně chyba – není tam http: na začátku adresy (byť to je validní coby relativní, důvěru k tomu nemám, ale ještě víz poznámka níže) . Výsledek na webu pak obsahuje nejenom obrázek, ale také  ještě další prvky – sdílení na Twitter, Tumblr a odkaz na generátor kódu pro embed. A samozřejmě volání dalšího JS kódu, včetně JQuery.

Embed from Getty Images

 Co k tomu dodat na závěr? Getty Images vytěžila z poskytnutí-neposkytnutí 35 milionů fotografií skvělé PR a zviditelnění. V některých případech samozřejmě takto „poskytnuté“ fotografie využití najdou, ale řešení je příliš komplikované, složité a rizikové.

Poznámka k tomu // místo http:// – mělo by to být funkční (viz zde někde v sekci 4)  a snad tím i jde obejít to, aby to fungovalo spolehlivě jak v http, tak v https. Osobně tomu moc nevěřím a ani si nejsem moc jist, proč tohle Google i ostatní většinou obcházejí pomocí skriptingu volícího správný protokol. Ale třeba už to fakt pokročilo tak daleko, že to je 100% spolehlivé.

MEGA šifrováním souborů nechrání vás, hlavně sebe. Uživatele chránit nebude

Až se vydáte na kariéru softwarového, hudebního či filmového piráta prostřednictvím nového cloudového úložiště od Kima Dotcoma, tak pouze pamatujte na to, že silné řeči o soukromí spojené s tímto serverem jsou hlavně reklamní slogan. Pokračování Megauploadu šifrováním souborů na „vaší“ straně chrání především sebe, nikoliv vás, uživatele.

O co jde v případě šifrování u MEGA?

Vaše heslo je použito pro zašifrování ukládaného souboru před odesláním do cloudového úložiště – MEGA o vámi ukládaných datech ví pouze to, jak se jmenují. A samozřejmě také odkud jste je nahráli (vaše IP adresa a jakékoliv další identifikační údaje). Chrání se tak před zákonem, na základě kterého by mohlo dojít k tomu, že by někdo po MEGA chtěl aby aktivně řešili nahrávání nelegálního obsahu. Pokud si z MEGA budete „své“ soubory stahovat, budete také stahovat zašifrovaný soubor – rozšifrování proběhne opět až na vašem počítači.

Jednoduché, efektivní a samozřejmě nijak revoluční. Šifrování obsahu není vlastnost pouze MEGA, je používána i jinými úložišti. Nikoliv ale bez rizika – stačí aby kdokoliv získal vaše heslo a dostal se tak k obsahu vašich souborů. Což MEGA nebude, vaše heslo nezná (a dávejte si dobrý pozor na to, abyste ho neztratili). Samozřejmě nezapomínejte na to, že MEGA v případě požadavků na identifikaci nebude mít nejmenší zábrany vydat vše co o vás a vašem účtu ví (až na jeho obsah, který bez klíče k dešifrování bude k ničemu).

Jak je to se sdílením souborů s dalšími lidmi?

Důležitá věc, na kterou rozhodně nezapomínejte je, že abyste soubor mohli sdílet, tak máte dvě možnosti – získat odkaz na sdílení,  který umožní stáhnout zašifrovaný soubor. Nebo, druhá varianta, získat odkaz na sdílení obsahující dešifrovací klíč – ten bude umožňovat stáhnout nahraný soubor. Pokud se rozhodnete sdílet soubory s celým světem s pomocí druhé varianty, tak je to samozřejmě podstatně rizikovější varianta (za předpokladu, že tento odkaz vyvěsíte někam vyloženě veřejně). Odpovídající víceméně tomu jak fungoval původní Megaupload. A samozřejmě také jak fungují další cloudová úložiště umožňující sdílení.

MEGA nakonec v rámci aktuálně platného práva bude muset pouze reagovat na DMCA požadavky týkající se konkrétních odkazů – pokud bude důsledně odstraňovat všechny odkazy na „nasdílené“ soubory na které si budou „vlastníci práv“ stěžovat, může (teoreticky) být zcela v bezpečí před případnými právními problémy.

Uživatel je a bude pirát

Až se tedy rozhodnete využívat MEGA, tak pamatujte na to, že MEGA šifrováním chrání samo sebe, v řádném případě nemá zájem o ochranu uživatele. Pokud tedy na MEGA budete nahrávat nelegální obsah, tak MEGA o tom neví vůbec nic. Ze samotného jména souboru nic vyvozovat nemůže a k obsahu souboru se dostat také nemůže. Nemůže se dostat ani k vašemu dešifrovacímu klíči, stejně tak neví jaké vlastně máte heslo.

Je samozřejmě „ve hvězdách“ jak tohle vše dopadne. Jak dopadne Kim Dotcom v kauze původního Megauploadu. A jak vše bude pokračovat u nového MEGA. Jaké právní kličky se najdou. Ale i jaké bezpečnostní chyby se objeví.

Pirátství je kulturní příležitost, využijte ji

Pirátství je kulturní příležitost, využijte ji zní titulek článku Zachary Knighta na TechDirt.com. Věnuje se tomu, co většina rozumně uvažujících lidí dávno tuší a v některých případech i pochopili, že boj proti  pirátství k ničemu nevede. Podobného názoru je Daniel Cook v Opinion: Embracing piracy.

Podle Cooka je herní pirátství kulturní příležitost,  kterou je vhodné využít k tomu, aby vedla k příjmům a ziskům. Zmiňuje to, co se objevilo skoro ve všech médiích někdy minulý týden, tedy prohlášení šéfa Ubisoftu, že se setkávají s více než 90% mírou pirátství (a je to také jedním z hlavních důvodů,  proč řeší přechod na free-2-play model).

Cook uvádí, že pirátství je „zábavná aktivita“ a „bytí pirátem“ bylo součástí komunity. Přátelé prostě sdíleli hry stejně jako se sdílejí věci na Facebooku. Udělat kopii hry nic nestálo a samotné sdílení se stalo důvodem ke komunikaci. A také jako gesto.

‚Piracy‘ is a concept that only makes sense relative to old ways of thinking about games. We should all pursue better and bigger dreams. Let’s not lose more life to this lame, propaganda-ridden discussion. Yes, players love sharing, playing and talking about free games. What a wonderful (and powerful) thing. 

Pro velký komerční svět je, podle Cooka, ale pirátství svého druhu filosofický šok. Zmiňuje hlavní důvod, kterým je věčný rozpor mezi tím, že „krádež“ něčeho „nehmotného“ je těžko pochopitelná jako skutečná krádež. A moc tomu nepomáhají výrazy jako je „pirátství“, „padělání“ či „krádež duševního vlastnictví“. Svět uvyklý na prodávaní krabic na problém kopírování reagoval po svém, obviňováním zákazníků, nasazováním DRM, pronásledováním „pirátů“. Prakticky ale neexistuje případ,  kdy by se klasičtí velcí komerční hráči opravdu pokusili pirátství, onu „zábavnou aktivitu“, proměnit ve výhodu pro své podnikání.

Možná to ale není až tak beznadějné, protože již zmíněný free-2-play koncept napovídá, že se přeci jenom něco mění. A když už nic jiného, jde aspoň o rozumný pokus o nalezení nového obchodního modelu – založeného na tom, že v tomto modelu nakonec existuje zaručený zhruba stejně velký počet platících zákazníků, jako v případě klasického modelu prodeje „krabic se hrou“. A velkou příležitostí je to, že hráčům je umožněno si hru vyzkoušet předem, mnohdy i v jenom velmi málo omezené podobě. A zaplatit buď „později“, nebo si začít platit za věci, které jim poskytnout více zábavy a potěšení ze hry.

Poznámka: Když v létě Star Wars the Old Republic (SWTOR) nabídli možnost hrát zdarma (s omezením do patnácté úrovně postavy), vydal jsem se tuto další MMO vyzkoušet. A chytla mě někdy okolo desáté úrovně postavy natolik, že jsem si nakonec zaplatil tři měsíce hry, abych mohl vidět co všechno tvůrci ve hře vytvořili. Někdy na podzim SWTOR přejde tak jako tak na free-2-play.

Zachary Knight v prvním článku na TechDirt.com nakonec upozorňuje, že jde o aktivity jako je DRM, anti-pirátské inzeráty, vyhrožování pokutami, právníci a žaloby, které nakonec vedou k tomu, že zábavní (i herní) průmysl utrácí značné prostředky. A současně těmito aktivitami znechucuje a odrazuje platící zákazníky. Ti nakonec, paradoxně, mnohdy budou mít jednodušší život, pokud si hru „upirátí“.

Nebo, jak je už vcelku dlouho pravdou v hudebním či filmovém světě, si ten film či písničku prostě ukradnou. Protože jim nakonec nic jiného nezbývá, to co si chtějí koupit zpravidla ani koupit nejde. A v herním světě je „craknutá“ hra použitelnější, než originál s obtěžujícím DRM.