Za sedmi horami a sedmi řekami v zemi nazývané Korunova, žil politik, kterému říkali pan Pryčel. Byl to muž významný, ale neoblíbený, vždy plný slov, ale bez srdce. Jeho dům byl jako pevnost, a srdce jeho jako kámen. Pryčel měl mladou a krásnou ženu jménem Lilie, která v jeho domě žila, ale štěstí nenašla.
Jednoho dne, když se Lilie toužila po pravé lásce a teplu, které jí doma chybělo, objevil se v zahradě mladý a svalnatý zahradník jménem Rosan. Rosan měl ruce silné jako dub, ale srdce jemné jako květ pampelišky. V zahradě, kde květy poupata pukaly, také Lilienino srdce k lásce procitlo.
Postupem času, jak se květiny v zahradě měnily, tak se měnil i vztah mezi Lilií a Rosanem. Od nevinných pohledů po dlouhé rozhovory pod hvězdami se Lilie naučila, co to znamená milovat a být milována.
Pan Pryčel, zaneprázdněný svými intrikami a schůzemi, nepostřehl, co se děje přímo pod jeho nosem. Neviděl, jak jeho dům opouští štěstí, které se stěhovalo do srdce jeho ženy.
Jednoho večera, když Pryčel opět plánoval své politické manévry, Lilie sbalila své věci. Stála u dveří s Rosanem, jehož ruka byla pevná a jistá. “Mé srdce patří tomu, kdo ho opravdu vidí,” řekla Lilie a bez pohledu vzad odešla s Rosanem, zatímco opadávaly poslední listy růží, které Rosan sázel.
Pryčel zůstal sám ve své pevnosti plné bohatství a moci, ale chudé na lásku a teplo. A tak zjistil, že ačkoliv může ovládnout mnoho srdcí svými slovy, ztratil to jediné, které chtěl mít.
A bajka nám říká: Srdce není věcí, která se dobývá silou nebo lstí, ale něžností a pravou péčí.
